Tylecodon stenocaulis
Tylecodon stenocaulis Bruyns (1992)
Fotografie 1:
1. + 2. Tylecodon stenocaulis, Doornrivier, RSA
3. Přesazovaný semenáč
................................................................................................
Vracíte- li se pravidelně na stránky ZL, asi jste si všimli, že jsme psaní v poslední době trochu flákali. Monadenia, dorstenie, cibuloviny – to byly rody a skupiny rostlin, které se poslední týdny u nás doma nejčastěji objevovaly na paměťových kartách, v internetových vyhledávačích a klasických knihách. Jakmile to jen šlo, sedali jsme s Jirkou za klávesnice a psali a psali. Jirka to má vzhledem k obsáhlosti obecnějšího tématu složitější, takže ještě není hotov, já to stihla dříve. Sepsaná monadénia už v podobě speciálu SPS spatřila světlo světa a dorstenie jsou už v této době objednané do tisku a s trochou štěstí by mohly být k ukázání na rakovnickém Povídání o sukulentech za 14 dní. Ale neříkám hop, dokud nepřeskočím, několik podobně píšících jedinců se letos na poslední chvíli setkalo s nečekanými obtížemi při vydání svých témat, což je mi poučením a dokud nebudu dorsténiové fotoknihy držet v ruce, nebudu se ani radovat.
I proto nyní předkládám rostlinu z úplně jiného soudku. Kdo z vás je pěstuje, ví, že teď je čas tylekodonů, které se olisťují a mnohdy i nakvétají. Původně jsem měla v hledáčku hodně fotogenický T. viridiflorus, ale zjistila jsem s hrůzou, že k němu nemám dostatek fotografického materiálu, takže jsem vzala zavděk jiným druhem – T. stenocaulis. Ten jsem vysévala ve stejné době, jako na ZL již popsaný T. schaefferianus.
Jak už to bývá zvykem, latinské jméno T. stenocaulis vychází ze složeniny slov „stenos“ (úzký) a „caulos“ (stonek). Vzhled rostliny tomu odpovídá: ze ztloustlého kaudexíku (průměr do 2 cm) vyrůstá několik tenkých křivolakých stonků, pokrytých výrůstky (polypodii) a zaschlými bázemi zploštělých listů. Listy mají variabilní tvar a na slunci jsou krásně zbarvené do červených tónů. V době, kdy rostlina kvete, což je právě teď, jsou stonky bezlisté, jen na vrcholech se objevily tenoučké květní lodyhy, nesoucí několik květů hnědofialové barvy. Právě tato zvláštní barva odliší naprosto jistě tento druh od podobného T. albiflorus, který kvete bíle. Květy se dají při trošce námahy sprášit, jen se pak musí docela dlouho čekat na dozrání semen. Ta se pak vyplatí brzy vysít a do dvou let se dají dopěstovat květuschopné rostliny.
Zamýšlela jsem se nad krátkou dobou klíčivosti semen. Je to asi dané oblastí Západního Kapska, odkud druh pochází. Prší zde na podzim a v zimě, na jaře srážky ustávají a léto je extrémě suché a horké. Rostlina nakvétá koncem léta, tedy před příchodem srážek. Deště přijdou, podpoří růst listů, zrání semen a vyklíčení nových rostlinek, které už jako malé mají určité zásobní orgány na následující nepříznivé období. Ztloustlá báze rostliny je schovaná v písku a nadzemní křehké části – listy a tu a tam celé stonky mohou být v bezesrážkovém období obětované, protože v případě nouze narostou snadno nové. Proto možná dochází ke ztrátě klíčivosti – v době sucha už by čerstvě vyklíčené semenáčky neměly šanci na přežití.
Asi je vám jasné, že ihned po olistění můžete očekávat další tylekodon – rovněž současně kvetoucí T. viridiflorus a pokud budu při chuti, možná mezi tím přidám ještě nějaký další. Čas zimních rostlin je totiž nekompromisně tady. R.
Fotografie 2:
1. Nakvétající mladá rostlina T. stenocaulis
2. Kaudexík pod zemí
3. Současný vzhled kvetoucí rostliny
4. Zvláštní barva květu
