ZEL(e)NÉ LISTY

Trichodiadema bulbosum (Haw.) Schwantes

Fotografie 1:

1. Trichodiadema bulbosum

2. Diadem

.................................................

Člověk-pěstitel, přestože by občas chtěl, z jednoduchých příčin nemůže prostě pěstovat vše. Krásných sukulentů a dalších geofytů, xerofytů, aerofytů atd. je příliš na sbírku „normálního“ rozsahu. Takže nezbývá, než se po období rozkoukávání a zkoušení co mi roste, nakonec rozhodnout, které skupiny a v jakém rozsahu budu vlastně pěstovat. Většinou ale z tohoto testovacího období zůstanou pozůstatky rostlin, takové ostrůvky vytrvalců, kteří vydrží období sníženého zájmu, a kteří čekají na svůj případný comeback a návrat na výsluní. Například já už třeba vím, že kosmatce (mesemb) ve větším rozsahu pěstovat nikdy (?) nebudu, ačkoliv se nad nimi v jiných sbírkách velmi rád zastavím. Kdysi jsem jich pár zkusil (a také uhubil) a zůstal mi z toho času ostrůvek trichodiadem. Vydržely vskutku neskutečně tvrdé podmínky a dočkaly se: po letech jsem se k nim s pokorou a obdivem vrátil a rád bych jich nějakou malou kolekci nastřádal. Jedna z těch úplně nejstarších a nejodolnějších v mé sbírce je Trichodiadema bulbosum.

Mé první setkání s trichodiademou bylo mírně kuriozní. Chodíval jsem před patnácti-deseti lety do jednoho zahradnictví v Brně-Juliánově. Pracoval tam tehdy hovorný zahradník, se kterým jsem někdy „hodil řeč“. On sám byl bonsajista, snad i člen místního klubu, a ukázal mi jeden ze svých výpěstků, na který byl velmi hrdý a vystavoval jej i na výstavách. Byla to naprosto excelentní Trichodiadema densum.Pěstoval ji dlouhou dobu se zapuštěným kaudexem, asi ji pravidelně bonsajově sestříhával a zodpovědně hnojil. Po delším čase ji pak najednou povysadil a umístil do vhodné misky a výstavní exponát byl na světě.

Pak jsem si tedy několik různých trichodiadem pořídil, ne úplně všechny jsou tak povedeně kompaktní a efektní jako zmiňovaná T.densum, ale pěkných kousků lze najít vícero. Popisovanou T. bulbosum jsem si přivezl z Dymokur od pana Bittmana. Byla bez jmenovky, ale s originálním kořenovým systémem, a dokonce v keramické misce, v které je mimochodem dodnes. Přesadil jsem ji za ty léta myslím jen jednou, tvarovacích a střihačských zásahů taky moc ode mne nezažila (s jediným zásahem od střihoruké R. J), přesto si rostla, vše špatné vydržela a občas dokonce i kvetla.

Dost vzpomínek, teď něco botaniky. Rod Trichodiadema s asi 35 druhy patří do velké čeledi kosmatcovitých, dříve Mesembryanthemaceae (odtud zkratka mesemb) nyní správně Aizoaceae. V jižní Africe je to naprostá velkočeleď se stovkami unikátních rodů. Literatura je dělí do několika skupin se společnými znaky, trichodiademy se zařazují do „keříčkových mesemb“ spolu s příbuznými a podobnými rody Delosperma, Drosanthemum a Mestoklema. Úplně nejblíž má Trichodiadema k rodu Delosperma. Nejviditelnější rozdíl spočívá ve štětičkách na koncích listů, které tvoří tzv. diadém, a ten na rozdíl od trichodiadém delospermy nemají. Další rozdíly jsou ve stavbě plodů (nejsem odborník). Podle rozdílů ve stavbě diadému a podle barvy květu se pak rozlišují druhy trichodiadém.

Trichodiadema bulbosum je typická kompaktní trichodiadema se všemi kladnými vlastnostmi rodu a vlastně žádnou zápornou. Je to ověřeně téměř nezničitelný sukulent (přiznám se, jednu jsem zničil usilovnou zálivkou přes zimu, kdy přišla o svůj krásný kořen), který vydrží zejména slunce a sucho. Není vlastně na nic háklivý, s jedinou vyjímkou oné nevhodné zálivky v době odpočinku. Tak to mám vyzkoušené já. Pokud vám jde o zdůraznění ztloustlých kořenů, je vhodné semenáčky (ale i vrcholové řízky) nechat několik let růst s podzemním kaudexem ve výživnější půdě, který i při průměrném přihnojování rychle přibývá (jeden kolega pěstitel užasnul na podzim nad krásou Trichodiadema mirabile vyhozené na jaře na kompost). Pokud plánujete povysazení kořenového systému nad substrát, vězte, že při troše šikovnosti se lze pokusit i o bonsajový styl „strom na skále“, kdy ztlustlé kořeny efektně obepínají kus kamene jako skálu. Po povysazení už ale kořeny nad zemí přestávají bohužel dál tloustnout, proto je lepší vydržet s podzemním režimem co nejdéle.

Co do pěstování – žádné speciality, co nejvíc slunce a vzduchu, nárazovou zálivku, občasný řez (ale pozor až po odkvětu, trichodiademy kvetou na koncích větviček) a dodržování zimního odpočinku. I přes nejparnější léto se mi zdá, že kytky „stojí“ a nerostou a to je také zalívám výrazně méně. Mají tedy u mne vlastně dvě oddělená období růstu a květu – jaro a podzim. Rozmnožování je možné jak semeny tak řízkováním, které je rychlejší a efektivnější. Semenáčky ovšem mají šanci vytvořit atraktivnější kořenový systém.

Přeji těmto kytkám, které se mi zase začaly moc líbit, lepší časy jak u mě, tak i v ostatních sbírkách. Dokonce jsou to velmi vhodné kytky i do nejmenších, tzv. parapetních kolekcí a minisbírek. Slibuji, že zase někdy o nějaké jiné něco napíšu. J.

Summary:

Description and experiences with growing of south-African Trichodiadema bulbosum from family Aizoceae.

Fotografie 2:

1. Kořeny (Roots)

2. Kvetoucí rostlina (Flowering plant)

3. Květ (Flower)