ZEL(e)NÉ LISTY

Stapelia gigantea N.E.Brown

Fotografie 1:

1. Kvetoucí S.gigantea (Flowering S.gigantea)

2. Suchý plod a semena (Dry fruit and seeds)

3. Otevírající se květ (Opening flower)

.....................................................................

O této památečné rostlině jsem vlastně mohla psát už mockrát, kvete totiž vytrvale rok co rok od konce jara až do podzimu a jeden květ sází vedle druhého. Protože jsem ji však dostala beze jména, byla jsem líná dát si práci s hledáním, jak se vlastně tahle smrdutka s gigantickým květem jmenuje. Podobný květ jako ona má totiž ještě několik dalších stapelií, takže nezbývalo, než si udělat pořádek v tom, která je která. Naštěstí některé sobě si podobné druhy mám také, takže jsem zalovila ve fotodokumentaci a začala skládat skládanku s výsledným názvem Stapelia gigantea. Měla bych však začít od pramene, že?

Když jsem ve svých ani ne třiceti letech dostala od bratra několik sukulentů z jeho sbírky, moc nevěřil tomu, že u mě dlouho vydrží. Jsem však taková povaha, že když už se do něčeho dám, tak se do toho „zažeru“ a nepustím. Jak sami vidíte, stejně tak tomu bylo i se sukulenty. K několika základním rostlinám začaly brzy přibývat další. Asi to znáte, tehdy jsem nic netušila o kaktusovosukulentních výstavách či dokonce o nějakém spolku pěstitelů, obcházela jsem tedy květinářství a kupovala vše hezké sukulentní, co mi přišlo pod ruku. Naštěstí toho zase nebylo až zas tak mnoho, na parapetu slunečného okna ve své kancelářičce jsem proto měla ještě dostatek místa. Velice příjemná paní uklízečka, s kterou jsme občas kolem oběda prováděly „babské“ debaty o životě, si při pohledu na rostliny na okně vzpomněla, že má doma také nějaké tlusté kytky. První z nich byla Begonia dregei f.partita (mám ji také dodnes, i když moje rostlina už je potomek ze semen z původní rostliny) a o druhé mluvila jako o zvláštní kytce, která dělá obrovská nafouklá poupata a ta po otevření někdy dost nepříjemně zapáchají. Hned druhý den mi přinesla několik stonků. To, co vidíte na fotografiích, je ona původní rostlina, která každoročně kvete a kvete a kvete…

Vždy jsem ji nazývala Stapelia grandiflora. Vlastně až v těchto dnech jsem zapátrala, jestli je mnou přidělené jméno správné a jak vidíte, celé ty roky jsem se mýlila. Stapelia grandiflora má květ sice podobný a také hodně rozložitý (až 22cm v průměru!), ale má na něm výrazné bílé chlupy. Liší se ještě dalšími detaily, stejně jako několik dalších druhů s o něco menším květem ( např.S.hirsuta, S.gettliffei, S.unicornis). Stapelia gigantea však dělá čest svému druhovému jménu, protože až 25cm v průměru suverénně vede v celé bývalé čeledi Asclepiadaceae (dnes už v rámci čeledi Apocynaceae). Představte si chlupatý květ, jehož pomyslný kruh, na kterém končí cípy všech pěti laloků, je velký jako slušný jídelní talíř! Pravda, květ není vždy takhle rekordně velký, záleží na roční době, umístění rostliny a její výživě. Ale i květ o průměru dezertního talíře nejde ve sbírce přehlédnout. Jak už to u stapelií bývá, nejde ho také necítit, pach zkaženého masa spolehlivě do několika minut přivábí masařky, které omámené nakladou svoje potomstvo ke zdroji zápachu – středu chlupatého květu. Chudáci červíčci zajdou bídnou smrtí hladem, ale to už se většinou matička nedozví. Ta většinou v přírodě (aniž by opět tušila) svou chlupatou nožkou přenese vytržený pylový orgán – pollinium ze středu květu na květ jiný. Pokud se v případě nepříbuzné rostliny podaří tento orgán „umístit“ na místo, uprázdněné od pollinia jinou mouchou, dojde ke sprášení a začne se vyvíjet plod – dvourohý lusk. U S.gigantea to většinou funguje i z květu na květ, protože semeník se předloni udělal i na mé rostlině, aniž by v okolí kvetlo něco aspoň trochu příbuzného smrdutého. Výsledky akce kulový blesk vidíte na jedné z fotografií. Syn provedl pokusný výsev a výsledkem je dnes nová rostlina, k nerozeznání od mateční. Pochopitelně definitivní výsledek se prokáže až po jejím nakvetení. S rostlinou nikdy nebyly nějaké vážné potíže, není náročná na substrát (chudák už je léta nepřesazená, jen občas přihnojená), zálivka v sezóně zhruba jednou týdně a v zimě sucho. Doporučuji stejně jako u dalších stapeliovitých (a vlastně všech sbírkovek) aspoň jednou za sezónu preventivní zálivku na "breberky", my tak činíme vždy ke konci léta.

Tuším, že někteří z vás budou žádat alespoň několik přesných botanických faktů, dojde tedy i na ně. Rostlina roste na rozsáhlém areálu několika afrických zemí (Tanzánie, Mozambik, Zambie, Botswana, Zimbabwe, Malawi a severovýchodní provincie RSA). Stonky do 15cm výšky a zhruba 2cm šířky přirůstají ze spodních částí starších stonků po krátkém zahnutí přímo nahoru. Stonkové hrboly jsou u starších částí neznatelné, u mladších jen jemně naznačené. Na vrchních částech stonků najdete titěrné listové zbytky, které se se stářím úplně ztrácejí. Květy na několik centimetrů dlouhé stopce jsou z venku lehce chlupaté a nevýrazně zelenkavě zabarvené. Barva koruny uvnitř je proměnlivá rostlinu od rostliny, od bledě žluté, červenavé až po purpurovou, jako v případě mé kytky. Její povrch pokrývá množství vrásek a také purpurových chlupů (literatura uvádí i možnost bělavých). Centrální část květu je ztloustlá a uprostřed lze najít tmavě purpurovou koronu s pohlavními orgány (to je to tmavé úplně ve středu). O semeníku jsem již mluvila, semena jsou zploštělá, hnědavá a jako u dalších Apocynaceae po otevření lusku ochmýřená. Chmýří se brzy od semen odděluje, slouží jen k dopravě semen dál od mateční rostliny.

Paní uklízečka mi tenkrát radila, že květy nesou nejmladší stonky. Podobně je to u dalších stapeliovitých, které vytvářejí skupiny stonků. Pamatujte tedy, že pokud dáváte řízky z menší rostliny, ořezáním těch nejkrajnějších stonků se připravíte v dohledné době o největší ozdobu – květy. Odborníky, znalé stapeliovitých prosím, aby se určitě ozvali, pokud jsem jednu ze svých nejstarších rostlin neurčila nakonec správně. Učený z nebe nespadl, odborník už vůbec ne a já se za odborníka určitě nepovažuji ani ve svých oblíbených čeledích (Portulacaceae, Oxalidaceae – o ty se jen více zajímám), natož v tak rozsáhlé čeledi, jakou je Apocynaceae (sem kromě už zmiňovaných Asclepiadaceae patří také větší rody Adenium a Pachypodium). Ale snad mi odpustíte, že jsem tak smělá, že sem tam o nějaké rostlině z ostatních čeledí zkusím něco konkrétního napsat. A o památeční S.gigantea jsem napsala ráda, vždyť je to rostlina, která mě doprovází už od mých „sukulentářských plenek“. R.

Summary:

Description and experiences with growing of African Stapelia gigantea from family Apocynaceae.

Fotografie 2:

1. Obří poupata (Giant buds)

2. Květ (Flower)

3. Stonky (Stems)