ZEL(e)NÉ LISTY

Senecio oxyriifolius De Candolle (1838) - otužilec mezi sukulentními senécii

Fotografie 1 - Senecio oxyriifolius, Abel Erasmus Pass, Leolo Mts, RSA

.............................................................................................................

Oxyria digina, neboli šťovíček dvojblizný (nebo také vysokohorský) je drobná, nenápadná rostlina, vyhledávající vlhké štěrbiny. Co s ní má společného dnešní senecio? Už podle druhového jména sami snadno odhadnete, že je to tvar listů. Ne, že by si navzájem z oka vypadly, podobnost je jen přibližná. Není to jediný xerofyt, který má v druhovém jméně naznačenou podobu s nějakou jinou rostlinou, jsou i další a když jsem na jejich jména vzpomínala, napadl mě námět na další článeček- viz sukulenty podvodníci či mimikranti.

Zrovna Senecio oxyriifolius má celkem velký areál rozšíření: celou jižní Afriku a k tomu i jih tropické. Při hledání informací o této rostlině mě zaujala poznámka, že pokud se zasadí dostatečně hluboko, asi tak 15cm, může přežívat i v podmínkách evropské zimy. Je to asi dané tím, že citlivé nadzemní části vyhání z tlustého oddenkovitého kořene, dovolujíciho rostlině přežít. Nevím, nevím, ze stavby si pamatuju, že nezámrzná hloubka je u nás asi 70cm, ale pokud máme více rostlin a nějaké dobře drenážované a chráněné, jižně orientované misto, určitě by to stálo za vyzkoušení. Nakonec o tom píše i G. Rowley v knize Succulent Compositae, že je to jediné sukulentní senecio, které léta pěstoval v jižní Anglii na nechráněném místě dobře oddrenážované skalky. Rostlina totiž pochází ze skalnatých míst ve vyšší nadmořské výšce (okolo 2000 m. n. m.).

Nadzemní části tvoří asi půl centimetru široký stonek (délka až 60cm), ze kterého střídavě vyrůstají dlouze řapíkaté štítovité listy. Asi nejhezčí na rostlině je tvar čepelí listů, který se těžko definuje, takže snad vám postačí prohlédnout si fotografie. Nádherná je i jejich barva, kdy se prolíná světle zelená s namodralou, narůžovělou či nafialovělou a to vše ještě doplněné lehkým stíratelným ojíněním. Nejmladší listy jsou tmavší, zesvětlají po úplném rozvinutí.

Nejhezčí ozdobou většiny rostlin jsou květy, v případě S. oxyriifolius to však tak úplně není, květenství na dlouhé lodyze (do 40cm) jsou vlastně úbory, složené z necelé dvacítky žlutobílých vnitřních květů a maximálně dvěma okrajovými jazykovitými květy. Ty však často úplně chybí. Prostě nemůžete čekat takovou krásu, jako třeba u jiného senécia S. pyramidatus. Podle detailů vzhledu květů a květenství a podle původu rostlin se rozlišují kromě základního ssp. oxyriifolius (jihovýchod Afriky a Angola) další dva poddruhy: ssp. tropaelifolius z Kapska v Jihoafrické republice a ssp. milanjianus z východnějších částí Afriky (Tanzania, Malawi, Zimbabwe). Naše rostlina pochází z hornaté lokality Abel Erasmus Pass v jihoafrické prov. Free State – Mpumalanga, což je na jihovýchodě RSA, jedná se tedy pravděpodobně o základní S. oxyriifolius.

Výhodou senécií s oddenkatými kořeny ke snadné množení, stačí kořen rozlámat a znovu zasadit. Je to podobné jako u rozšířeného S. sempervivus ssp. grantii (dříve často mylně pojmenovávaného jako S. fulgens). Dřív jsem si myslela, že by toto senécio mělo růst hlavně v zimě, když však kouknete na areál rozšíření, vypadá to, že by mohlo růst celoročně. Pokud je stonek už příliš dlouhý, či nehezky narostlý, můžete nechat rostlinu zatáhnout vynecháním zálivky a po čase zase zálivkou probudit k životu. Ve své domovině určitě zažívá i dlouhodobější  suché přestávky. Řízkovat určitě jdou i stonky. Začínám tušit, že díky těmto vlastnostem by S. oxyriifolius mohlo docela rychle proniknout do sukulentních sbírek a stát se jejich ozdobou. Bylo by to naprosto oprávněně. R.

Summary:

Description and experiences with growing of tuberous Senecio oxyriifolius from family Asteraceae.

Fotografie 2:

1. Senecio oxyriifolius - květenství (inflorescences)

2. S. oxyriifolius - listy (leaves)