ZEL(e)NÉ LISTY

                Rhytidocaulon macrolobum Lavranos

Proč jsem se rozhodla napsat o nejošklivější „stapelce“, jak se o ní kdysi vyjádřil jeden člen plzeňského kaktusářského klubu? Když ji začnete pěstovat a ona vám ještě k tomu vykvete, zjistíte, že vůbec není ošklivá, naopak je nad míru zajímavá. Nedávno ji u nás ve sbírce obdivovala jedna naše známá – šikovná pěstitelka bonsají všeho druhu a její zkušené oko v této rostlině uvidělo vhodný budoucí objekt bonsajové vášně. Abychom však nepředbíhali, asi by bylo lepší povědět si o tomto rodu obecně něco z toho, co se uvádí v encyklopedii Asclepiadaceae pana E.Eggliho.

Název rodu vznikl složením dvou řeckých slov. Rhytidos znamená vrásku, záhyb a kaulos je řecky stonek. Sousloví „zvrásnělý stonek“ dokonale vystihuje vzhled stonků. Tyto rostliny z čeledi Apocynaceae rostou na území východní Afriky a Arábie. Poprvé se o samostatném rodu Rhytidocaulon zmiňuje P.O.Bally v r.1962. K dnešnímu dni je známá zhruba desítka druhů: z východní Afriky: R.paradoxum (Etiopie), R.piliferum (Somálsko), R.subscandens (Etiopie, Somálsko), z Arábie: R.fulleri (Omán), R.tortum (jižní Jemen), R.mccoyi (jižní Jemen), R.ciliatum (Jemen), R.sheilae (Saudská Arábie) a v širším areálu Saudské Arábie, Jemenu a Somálska rostoucí R.macrolobum i s malinko odlišným poddruhem minimum. Na webu jsem objevila ještě jeden druh R.arachnoideum s nádherným, pavučinou opředeným květem.

Druhové jméno „macrolobum“ bych volně přeložila „s velkými laloky/cípy, výběžky/“ a vztahuje se podle mého názoru na tvar květů. Hlavní stonek rostliny může mít 15 – 30 cm výšky při 1 – 2 cm šířky. Barva stonku je zelená až hnědozelená. Nepravidelně z něj vyrůstají o něco kratší boční větve, pokryté zakrnělými droboučkými listy. Pravda, v takovémhle stavu by Rhytidocaulon asi opravdu mohl aspirovat na vítěze ankety o nejošklivější stapeliovitou rostlinu, ale je to jen věc názoru na krásu a když rostlina vykvete svými nevelkými, ale zajímavými květy, určitě i laik musí trochu přehodnotit své měřitko krásy.

Květy jsou přisedlé, objevují se na různých místech stonku či větví a slabě citrónově voní.

Koruna květu může mít 8 – 20mm v průměru, zvenku je bledě šedohnědá a uvnitř základně krémová až bělavá s nepravidelnými, příčnými, červenohnědými proužky na ohybech cípů, cípy jsou purpurovočerné a na koncích mívají chomáčky krátkých purpurových vlasů, které se legračně třepetají při jakémkoliv sebenším závanu vzduchu a vypadají jako živé. Opylení provádí hmyz podobně jako u dalších rostlin bývalé čeledi Asclepiadaceae. Semeníkem je dvourohý lusk, který na rostlině zraje téměř až do další sezóny a když nastane série teplých dnů, po podélném prasknutí z lusku vypadnou tmavá, plochá, ochmýřená semena, která po vysetí docela snadno klíčí. R.macrolobum  je snadno zaměnitelný s R.sheilae, který roste ve stejné oblasti, má však mírně odlišnou stavbu těla i zabarvení květu.

Odborné knihy doporučují pro úspěšné pěstování rostlinu naroubovat, u R.sheilae je to však podle mě zbytečné, rostlina si vystačí s úplně obyčejným, dobře propustným substrátem, pokud dodržíte střídmost v zálivce a prevenci před kořenovkou a vlnatkou, kterým stapeliovité rostliny moc a moc chutnají. Já osobně R.macrolobum sporadicky zalévám i v zimě, když se mi zdá, že se rostlina příliš scvrkává a je zrovna slunečný den, opatrně kytce dám trochu vody.

Nevím, zda jsem vás přesvědčila o skryté kráse rostlin rodu Rhytidocaulon, ale jak už to bylo u některých dalších, na první pohled nevzhledných rostlin naší sbírky, důležité je, že se rostlina líbí mně, ať si říká kdo chce, co chce….. J.    R.

Fotografie:

1. Rhytidocaulon macrolobum

2. Mladší rostlina s krátkými větvemi

3. R.macrolobum s květy

4. Květ

5. Semeník

6. Pohled do středu květu