ZEL(e)NÉ LISTY

Plectranthus neochilus Schlechter (1896) aneb když kytka smrdí jako skunk

Fotografie 1:

1. Listy (The leaves)

2. Plectranthus neochilus

.........................................

Třeba jste někdy zažili obdobnou historii. Dostanete od někoho jako dárek řízek rostliny, tzv. nemastné, neslané, ničím nevýrazné, snad jen tou vůní… tedy v tomto případě spíš pachem, připomínajícím pižmo severoamerických šelmiček s neslavným jménem skunk (=slavná rodokapsová nadávka). Jediné, co nám k tomu bylo řečeno, bylo to, odkud kytka pochází (Jihoafrická republika) a že je to jakási divoká máta. Kytku zasadíte, vnoříte mezi ostatní květináčky s příbuznými rostlinkami a rychle na ní zapomenete. Při zálivce se vám občas připomene podrážděním čichových buněk (neznám moc lidí, kterým by skunk voněl), ale to je vše, protože jinak nijak nevyniká a splývá mezi podobnými keříčky. Takto u nás tato rostlina prožila víc než rok, ničím se neprojevila a já už na ní pomalu zapomněla.

Nedávno jsem si náhodou všimla, že se na koncích nedlouhých větviček mezi sukulentními, krátce chlupatými listy s 5 páry zaoblených zoubků a do oranžova tónovanou spodní stranou objevila hustá, hroznovitá květenství moc zajímavého vzhledu. Květy byly ještě ukryté uvnitř, bylo třeba počkat, až se rozvinou a (dovolím si použít terminus kartus z mariáše) „přiznají“ barvu  korunních lístků. Dávaly si načas, ale nakonec se ve spodní části rozvinul první podle svistlé osy souměrný květ fialkové barvy s dole srostlými, na koncích vystrčenými a ven zahnutými lístky.

Znamenalo to první nápovědu, ale pořád to ještě nestačilo, protože v encyklopedii narazíte na kvantum více či méně si podobných rostlin čeledi Lamiaceae (hluchavkovité), lišících se jen v detailech svého vzhledu a hlavně v oblastech svého výskytu v přírodě. Napadne vás tedy jediné – odkud rostlina pochází?

Před týdnem jsme navštívili dárce této rostliny – Vojtu Myšáka staršího a začali vyzvídat, kde že je původ této v době květu velmi esteticky zajímavé rostliny. Dozvěděli jsme se, že pochází z jedné z hlediska rychlosti moderní doby už prehistorické cesty jednoho českého cestovatele po Jihoafrické republice. Ten ji zde sbíral hned na počátku výpravy (tedy pravděpodobně někde kolem Kapského města, kde podobné cesty zpravidla začínají), doufaje, že ji ještě nalezne i dál v severněji položených krajích, což se mu pak už nepodařilo, a tak byl rád, že má alespoň malý řízek od Cape Town. Naštěstí tento Plectranthus, jak se divoké „máty“ z této oblasti jmenují, jde z řízků bezproblémově množit a brzy naroste do keříčku, z kterého jde dál získávat další vegetativní materiál, vhodný (naštěstí pro nás) pro obdarovávání dalších pěstitelů.

Většina sukulentních druhů rodu Plectranthus pochází z východních částí Jihoafrické republiky a severněji položených afrických zemí až k východnímu území afrického kontinentu (o Madagaskaru a arabských zemích Asie nemluvím). Jeden z mála druhů, který je rozšířený v celé subtropické jižní Africe je Plectranthus neochilus (Plectranthus je složenina dvou řeckých slov: „plectron“ znamená kohoutí ostruhu a „anthos“ je květ, neochilus je zase jméno z řeckého slova „chilo“ – výrazu pro rty, pysky) . Vida, jak se vyplatí vědět, odkud rostlina pochází. Mrknete do encyklopedie na vzhled tohoto druhu a zjistíte, že „jste doma“, protože jednotlivé detaily odpovídají (včetně té nelibé vůně při doteku). Hledání na netu navíc přineslo informaci o užití této jihoafrické rostliny. Lidé ji zde používají v obydlích jako výrazný odpuzovač hmyzu a dokonce hadů! Napadá mě, že by možná u nás mohla odpuzovat od vyletněných rostlin či záhonů se zeleninou a květinami třeba tolik nenáviděné španělské slimáky (nemáme ověřeno a ověřovat nebudeme).

Nevím, možná jsme už tou určovací úchylkou otravní, ale můj názor je ten, že je to vždy lepší vědět, odkud rostlina je, na jaké podmínky je z domoviny zvyklá a co jí může pěstitel poskytnout k tomu, aby byla co nejvíce spokojená. Takto se třeba dočtu, že v přírodě dorůstá do keříčků půlmetrové výšky a že roste na skalnatých místech suché savany, což znamená, že je zvyklá na suchá období a nemá ráda dlouhotrvající nadbytek vody. Je to také znát na způsobu růstu rostliny: v době delších intervalů mezi zálivkami má listy sevřené kolem větví, čímž vyniknou oranžové žláznaté chlupy na spodních stranách listů s výraznou žilnatinou a v okamžiku zalití se rozprostřou do široka a odhalí trávovězelené vrchní strany, pokryté hustými, krátkými, bezbarvými chloupky. Staré listy zasychají minimálně, takže větve se přehnaně nevyholují. Kořeny jsou rozptýlené, slouží asi hlavně k zachytávání menších pravidelných dávek vody z okolí rostliny, podobně jako chloupky na listech k lapání rosy nebo jemného deště.

Opět se nám potvrdilo (omlouvám se, že se opakuji), že existuje více cest v pěstování rostlin. Jedna z nich je rezignovat na názvy a lokality a mít kytky třeba jen pod písmeny abecedy, což pochopitelně ve větších sbírkách nestačí, proto raději očíslované od 0001 do ležaté osmičky a nebo jmenovky úplně zrušit a spoléhat se na svou paměť (což může být ošidné a třeba já s přibývajícím věkem a pomalu postupující sklerózou bych si to nikdy netroufla). Druhou cestou je na jmenovkách mít co nejvíce informací o rostlině, což nám často může v budoucnu pomoct k případné identifikaci (ne každý o ni stojí, což nikdy neplatí v případě původních dárců bezejmenné rostliny). Každý ať si svou cestu vybere a nehaní tu druhou. Mně se potvrdilo z mnoha stran, že naše cesta doplňování jmenovek špatná není a často přináší překvapivé výsledky, jako třeba v případě sice trochu (hodně) páchnoucího, ale květem exoticky krásného a hlavně už ne bezejmenného P.neochilus. R.

Summary:

Determination and experiences with growing of Plectranthus neochilus from family Lamiaceae.

Fotografie 2:

1. + 2. Květenství (The inflorescence)