Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pelargonium triste

6. 11. 2016

Pelargonium triste (L.) L'Hér.

p.-triste-2s.jpg

   

Fotografie 1:

1. Pelargonium triste - mladá rostlina

2. Starší P. triste

3. Rašící pupen

...................................................................

Nádhera - teploty nám klesají, světla ubývá, krásně nám prší, na člověka jdou temné myšlenky – no prostě dušičky jak vystřižené. Už minule jsem měl sklony vybrat kytku, která sice nekvete, ale svým vzhledem i jménem je pravá smuteční a dokonce svým způsobem částečně vstala z mrtvých. Řeč je o Pelargonium triste, anglicky „night scented pelargonium“, česky „čapínos smutný“. Když byla jako jedna z prvních jihoafrických rostlin přivezená už kolem roku 1600 do Evropy, říkalo se jí trochu popleteně Geranium indicum noctu odoratum. Už tehdy ale dokázala zaujmout nejen svými smutnými, v noci vonícími kvítky, ale i vekou dřevitou hlízou, z které vyrůstaly chomáče střapatých, jemně členitých listů.

Máme spolu s Radkou (a vlastně i Chróstalem) mimo mnoha jiných dalších úchylek i jednou společnou vlastnost zachraňovat kytky nemocné, osamělé, tvrdohlavě nekořenící či nerostoucí, odlišné, ošklivé, netypické a vůbec takové ty „před smrťó“. Když jsme spolu před lety viděli početné šiky nádherných kaudexů P. triste u Ernsta Speckse, ani jeden z nás po nich nesáhnul. Ale když jsem našel tutéž kytku v podobě vyhnilého zbytku původního kraso-špalíku předloni u Inga Breuera, okamžitě mi ručka vystřelila. Velmi podobné to bylo letos v Rakovníku, kdy při pohledu na evidentně uschlý tristní pahýl P. triste s cedulkou ještě od Speckse došlo k přesunu této polomrtvolky k nám do sbírky.

Obě nakonec projevily své statečné jihafrické srdce a dnes se pomalu probouzí. I když většinu své odumřelé hmoty obětovaly, dokázaly najít na povrchu zbytku svých hlíz dostatek růstových pupenů, ze kterých vyrazily nové listy. Je to vlastně nejpohlednější fáze růstového cyklu této pelargonie, kdy z tmavého kořenového základu, který se u nás povysazuje nad povrch substrátu, začnou se vytlačovat světlé zelené chomáče budoucích listů.

Aby jste se vůbec něco pořádného o Pelargonium triste dověděli, uberu dušičkového povídání a přejdu více k věci. V přírodě roste v západním a trochu i severním Kapsku v oblasti zimních srážek. Tím je rozhodnuto, že i u nás půjde o zimní záležitost. Roste tam v písčitých půdách při pobřeží a v nížinách. Pod zemí je zásobní orgán ve tvaru celkem urostlého kaudexu, průměry kořenových bází starých kytek jdou hodně přes 20cm, někdy se i větví. Se začátkem srážkového období vyrazí z kořene, tedy ze země trsy hustě uspořádaných jemných listů, připomínajících listy naší mrkve. Případné květenství se tyčí vysoko nad rostlinou, robustní květenství nese nenápadné světle žluté květy s tmavými znaky. Tyto květy intenzivně voní (prý po hřebíčku), zejména v noci, kdy lákají své opylovače – noční můry. Semenáčky P. triste spolu se spoustou dalších pelargonií lze zakoupit u afrického specialisty Jardy Hušnera, větší rostliny díky uzavření Specksovy Exotiky budou asi složitější k získání. Proto si važme těch rostlin, které už ve sbírkách máme. Ještě poznámka k pěstování: našel jsem někde na internetu poznámku, že v Kirstenboschi (BZ v Kapském městě) pěstují tento druh v závěsných nádobách a zalévají je celý rok, bez suché periody. Asi vědí, co dělají a jejich kytkám to zřejmě prospívá. Proto i našim zimním pelargoniím chrstněme trochu vody i v létě, ony nám to na podzim vrátí. J.

Fotografie 2:

1.+ 2. Pelargonium triste - stará rostlina bez části kaudexu

p.-triste-1s.jpg