ZEL(e)NÉ LISTY

Pelargonium moniliforme Harvey (1860) – rostlina, kterou mám v dočasném opatrování

Fotografie 1:

1. Pelargonium moniliforme po narašení

2. Listová růžice

.........................................................................................

Není příliš normální a možná i morální chlubit se cizím peřím, ale budiž mi omluvou, že naše šestiletá dcera by si o této rostlině asi ještě dlouho nenapsala a trochu ji podezírám, že už vlastně zapomněla, že si kdy nějakou pořídila. Když jsme totiž byly společně na jednom pražském sympoziu, chtěla si malá mermomocí něco koupit, když jsme my dva s Jirkou také docela zdatně nakupovali. Problém byl v tom, že většina sukulentů v nabídce všech 3 prodejců byla moc drahá a na pěstování náročná, tudíž pro nezkušené dětské ručičky naprosto nevhodná. Pak jsme však zahlédli naprosto kouzelný kousek v nabídce pelargonií Jardy Hušnera. Malá okamžitě sáhla na jedno právě rozkvetlé pelargonium a prohlásila, že chce právě to a žádné jiné. Mně se trochu protočily oči, protože jsem zahlédla cenu a po podrobnějším průzkumu rostliny zjistila, že se jedná o geogytní pelargonium, což jej zařazuje k výše jmenovaným - na pěstování náročnějším druhům. Marně jsem se pokoušela pozornost malé navést na jiné rostliny, které by do její začátečnické minisbírečky byly určitě vhodnější, trvala na muškátu jménem Pelargonium moniliforme. Ani se jí nedivím, květenství tohoto druhu je hodně nápadné – výrazné květy s korunními lístky bíložluté barvy a purpurovými skvrnami u báze jsou nepřehlédnutelné.

Jistě tušíte, jak to dopadlo, muškát se dostal (bez jakéhokoliv smlouvání v podobě daru) až k nám do skleníku, kde jsem ho já – krkavčí matka nenápadně Růžajdě odebrala a kvůli fotografování květenství umístila na polici ve výšce, kam chudák malá nedohlédne. Měla jsem obavy, aby mi neustálým přenášením květenství nepoškodila dřív, než jej stihnu zdokumentovat. Trochu jsem i doufala, že se mi povede samoopylení a pozdější výsev semen. Pelargonium odkvetlo (bez následků v podobě semen), později zaschly listy a zůstala jen holá nejvyšší část kaudexu. Od konce léta vše začlo nanovo – rostlina dostala trochu vody a brzy narašily nové listy.

V okamžiku, kdy se uprostřed listové růžice začíná objevovat nové květenství, jsem se rozhodla si o tomto druhu něco zjistit, což se ukázalo být ne úplně jednoduchým úkolem. Nakonec jsem alespoň telegrafické údaje našla. P. moniliforme (moniliforme znamená „s prorůstavým plodenstvím, připomínajícím náhrdelník“) roste v jihoafrických provinciích Severní a Západní Kapsko jako nenápadný geofyt, který se prozradí jen v době květu svým až 40 cm vysokým květenstvím. U řapíkatých listů se připouští více možností – mohou být jednoduché i trojčetné, vrchní část listových čepelí pokrývají delší žláznaté chlupy, na spodní straně je chlupatá jen hlavní žilnatina. Základní barva korunních lístků může být krémová až žlutá.

Dnes už malá možná neví, že si nějaký muškát tenkrát donesla. Je tu také druhá možnost, že si to pamatuje velmi dobře, jen nemá důvod se po něm ptát. Jednoho dne přijde a položí mi kromě jiného další zvídavou otázku, kde že má tu motýlkovou kytičku, kterou dostala darem od toho brýlatého strejdy tenkrát, jak tam bylo tolik lidí a já zahanbeně sáhnu nahoru na polici a poslušně jí tenhle krásný druh vrátím... R.

Fotografie 2:

1. Spodní strana listů

2. Květenství