Pachypodium lealii
Pachypodium lealii Welwitsch (1861)
Fotografie 1:
1. Pachypodium lealii ssp.saundersii
2.+ 3. Mladší rostliny (Younger plants)
..........................................................
Pro ty, co pachypodia nemusejí, mám dobrou zprávu. Tímto druhem vyčerpám naši sbírku vzrostlých pachypodií, protože také vzrostlé P.lamerei je ještě příliš krátké na to, aby nakvetlo a všechna ostatní jsou ještě mláďátka neduživá. Protože mi letos P.lealii poprvé nakvetlo (snažíme se, pokud to jde, ukazovat rostliny i s květy, což je leckdy důležité pro potvrzení názvu na jmenovce), určitě si zaslouží alespoň jeden zel(e)ný list. Vzrostlou rostlinu mám už řadu let, dostala jsem ho spolu s nedávno opěvovaným P.succulentum od jednoho pravověrného plzeňského kaktusáře, když redukoval svou sbírku sukulentů. Zažilo toho už mnoho, například prvním rokem po přestěhování na zahradu nového domečku si jej vzal do parády náš pes – tehdy ještě útulkové štěně (zlobte se na něj, když na vás udělá ty pověstné psí oči a že je Ferda umí používat!). Naštěstí to odnesly jen horní větve, takže to nakonec rostlině jen prospělo, protože bych jí je dřív či později stejně probrala. Po zastřihnutí roztřepených konečků a ošetření ran se pachypodium ze zásahu rychle vzpamatovalo. Každou následující sezónu se však jen olistilo, po květech nebyla ani památka. Na podzim jsem přerušila zálivku a rostlina přezimovala na sucho dole ve skleníku. Protože je to pachypodium, pocházející z rozsáhlého území Angoly, Namibie, Zimbabwe a Jihoafrické republiky, není tak zimomřivé, jako jeho madagaskarští příbuzní a na kolísající zimní teploty si nenaříká.
Letos na jaře se opět v pohodě olistilo a zanedlouho na nejvyšší větvi vytlačilo něco jako náznak květu. Po čase to bylo jasné, P.lealii mi konečně vykvete! Zářivě bílý, místy narůžovělý trubkovitý květ, všelijak zvlněný na krajích ohnutých cípů koruny, se vyvíjel dlouho a tudíž také docela dlouho na rostlině vydržel. Byl jen jeden, ale určitě stál za to.
P.lealii je natolik variabilní, že má dnes již kromě základního P.lealii ssp.lealii další poddruh saundersii. Základní druh roste severněji – v Angole a Namibii – v poměrně vysokých nadmořských výškách 1000 – 1500 metrů jako až šestimetrový strom s hodně ztloustlým kmenem, pokrytým stříbřitou kůrou a množstvím trojic trčících trnů (prostřední je miniaturní a krajní dva velmi výrazné a dlouhé). Nahoře i dole krátce chlupaté listy se objevují na koncích větví. Větve jsem vloni zkoušela jen tak ze zvědavosti zakořenit, ale nepodařilo se mi to, avšak možná jen nedostatečným úsilím a motivací (rozhodně nejsem odborník na rod Pachypodium a pokus jsem provedla jen jednou).
Poddruh saundersii z jihu Zimbabwe a severu RSA roste v menších nadmořských výškách (do 700m) a od svého západnějšího brášky se liší menšími květy a listy téměř bez chlupů.
Naše rostliny (kromě té s květem máme ještě několik menších) jsou všechno pravděpodobně P.lealii ssp.saundersii, alespoň tak soudím podle hladké vrchní a velmi řídce chlupaté spodní strany listů.
Už jsem psala dříve, že rostliny rodu Pachypodium
nijak nevyhledávám, přesto mi jich za roky pěstování prošlo hodně rukama. I teď
je kromě P.lealii ssp.saundersii u nás množství dalších druhů, všechny
se však sešly tak nějak náhodou. Hlavně madagaskarské druhy potřebují teplejší
zimování, takže jsou spíš vhodné na okna bytů, kde mají zajištěné vyšší
minimální zimní teploty. Naštěstí africká pachypodia mohou celý rok zůstat na
svém místě ve skleníku a ještě se vám odmění tak krásným květem, jako mělo P.lealii
ssp.saundersii. R.
Summary:
Description and experiences with growing of Pachypodium lealii from family Apocynaceae.
Fotografie 2:
1.+ 2. Květ P.lealii ssp.saundersii (Flower of P.lealii ssp.saundersii)
