ZEL(e)NÉ LISTY

Jatropha cuneata I. L. Wiggins & R. C. Rollins 1943

Je to docela příznačné: rostlinu, které jsem se rozhodla dnes věnovat, nám kdysi před mnoha lety daroval úžasný, pro nás sympaticky kaktusovo sukulentně založený pan doktor Vacovský, který relativně nedávno ve vysokém věku odešel do pěstitelského nebe. Vzpomínáme na něj rádi a s láskou, nikdy nezapomeneme na návštěvy jeho půdního skleníku, kde bylo pořád co objevovat a o čem povídat a z paměti nám nevymizí vzpomínky na s ohledem na jeho věk nečekané taneční umění z večerních hudebních produkcí na královodvorském Otevírání sezóny. Vloni zde již překvapivě nebyl a záhy jsme se bohužel dozvěděli proč. Tímto ho nahoru pokorně zdravíme a ještě jednou za vše děkujeme.

Ale pojďme k dnešnímu tématu, kterým je tato zajímavá rostlina- Jatropha cuneata. Naše rostlina nevykazuje nějaké výrazné sukulentní prvky, ztloustlý by měl být její kořen, zatímco nadzemní stonek je dřevnatý, pokrytý krátkými výběžky, na nichž rostou v řídkých chomáčcích krátké klínovité listy, které v suché periodě žloutnou a pak úplně uschnou, aby pak po dalším přísunu vody znovu vyrašily. Když se zadaří, objeví se zde i drobné zvonkovité květy bílé barvy (občas se žlutým nádechem). Rostlina se řídce větví, ta naše měla nejdelší větev dlouhou asi půl metru, zatímco v přírodě může být tento stromek vysoký až 2m. V dolních partiích mohou mít větve starých rostlin v průměru až 12cm. V této obdivuhodné velikosti je občas k vidění v oblastech mexické Sonory či v Arizoně (USA). Rostlině dělá dobře letnění pod širým nebem, kdy dostává dostatek UV záření a pohybujícího se vzduchu. V zimě omezujeme zálivku, aby si J. cuneata odpočinula. Dá se řízkovat, nejlépe z vrcholových řízků, pochopitelně pěstování ze semen by bylo asi lepší i když pomalejší .

Já se přiznám, že J. cuneata mně osobně jatrofy, jak jsem je předtím znala, nikdy moc nepřipomínala a spíš bych v ní hledala nějakou dřevinu, dokonce i její květy pro tento rod typické moc nejsou. Vždy, když jsem zapochybovala o správnosti jejího určení, se opět po krátkém hledání ukázalo, že to je skutečně jatrofa. Má dokonce v mladším věku zdánlivou dvojnici jménem Jatropha dioica, která však v přírodě dosahuje menších rozměrů (60cm) a roste jako keřík v mírně odlišných oblastech Mexika a USA (Oaxaca, Texas). Listy má lehce laločnaté a větve s méně výraznými výběžky. Vzhled jsme mohli porovnat, protože jsme nedávno dostali řízky od jednoho šikovného pěstitele z Moravy. Zvláštností J. dioica je změna barvy jejího latexu, čerstvý je žlutavý a postupně se na vzduchu mění na oranžový až krvavě červený (odtud její španělské jméno „Dračí krev“).

Tyto dřevnaté jatrofy jsou moc zajímavá skupina, o které toho zatím moc nevím a sukulentů znalí lidé, co Mexiko a jih USA osobně navštěvují, by mi jistě dali v obojím za pravdu.

R.

Fotografie 2:

Nahoře: detail větve J. cuneata

Dole: detail řízku J. dioica