ZEL(e)NÉ LISTY

Euphorbia richardsiae L. C. Leach (1977)

Fotografie 1:

1. Euphorbia richardsiae

2. Jedna z areol s trny

3. Tobolky

......................................................

Pokud jezdíte alespoň občas, nejlépe však každoročně v září do Rakovníku na zdejší kaktusářsko-sukulentářskou výstavu, museli jste si v prodeji všimnout obdivuhodného počtu ne úplně běžných rostlin z Madagaskaru, Jižní a Východní Afriky. Něco jsou řízky, něco jsou semenáčky, hlavně jsou to všechno vitální, nepříliš drahé rostliny, pocházející povětšinou ze šikovných rukou pana doktora Svatopluka Ryby. Horko těžko byste některé z nich sháněli jinde v republice. Kdo umí, ten umí a Sváťa je mistr nad mistry, který se nerozpakuje prozradit některé fígle, které by si jiný střežil jako své know-how ve vidině budoucího zbohatnutí.

Jedním z druhů, který je občas na výstavě k vidění, je Euphorbia richardsiae, docela pohledná rostlina z afrického státu Malawi. Patří spíše k menším druhům, sice se zdatně rozvětvuje, ale do výšky dorůstá maximálně 15 cm. Jednotlivé stonky a větve mají 4 až 5 zdobně křídlatých žeber s množstvím dvojic odstávajících trnů. E. richardsiae mi připomíná úhlednou zmenšeninu podobně vypadajících, avšak daleko vzrůstnějších druhů typu E. grandicornis, E. grandialata apod.. Od nich se ve finále liší výrazným detailem – barvou cyathií. Ta není klasicky žlutozelená, cyathia jsou krvavě červená, stejně jako později plody – trojboké tobolky. Vše je buď přisedlé či na kraťoučké stopce.

Podle encyklopedie k základnímu druhu E. richardsiae ssp. richardsiae patří i další poddruh ze stejné země, ale trochu jiného biotopu – ssp. robusta. Srozumitelné latinské jméno napovídá, že jde o mnohem vzrůstnější rostlinu (výška do 1,25 m), druhým zřetelným poznávacím znakem je počet žeber – najdete jich vždy 5.

Kdyby vás zmátlo, že na fotografiích vypadá E. richardsiae pokaždé o něco jinak, nedivte se. Za prvé se rostliny mění svými přírůstky a za druhé se během asi 8 let u mě vystřídaly 3 různé rostliny. Ta druhá (pravděpodobně řízek) už byla pěkně rostlá, dokonce jednou vytvořila několik tobolek se semeny, jejichž odchycení jsem tehdy silně podcenila, takže z toho nebylo nic.

Ani z její smrti jsem se později nepoučila, v okamžiku, kdy jsem tento druh před rokem opět zahlédla v prodeji, neodolala jsem potřetí a opět podlehla. V tuto dobu poslední E. richardsiae nepřehlédnutelně září svými cyathii mezi skupinkou východoafrických euforbií. A proč poslední? Počtvrté si velmi pravděpodobně tento druh nepořídím, 2 ztráty během několika let naznačují, že ne všechno s touto rostlinou dělám dobře. O problému mohu jen spekulovat, může to být v zimování rostliny, kterou ponechávám s otužilejšími rostlinami v temperovaném skleníku. Zvláště během delších inverzních období se rostliny příliš neohřejí, krátké úseky, kdy skleník ohřívá teplý radiátor možná nestačí k tomu, aby některé citlivější druhy byly spokojené. R.

Fotografie 2:

1. Poslední Euphorbia richardsiae

2. Cyathia