ZEL(e)NÉ LISTY

Dyckia marnier- lapostollei L. B. Smith – rostlina s jazykolamem ve jméně

Fotografie 1:

1. Dyckia marnier- lapostollei

2. Dyckia marnier- lapostollei v. estevesii

..............................................................................................

O této rostlině není zrovna jednoduché najít dostatek informací, v knihách o broméliích dostávají téměř vždy přednost atraktivnější tilandsie a ostatní rody jsou tak trochu „upozaděny“. Obvzlášť to platí o skupině bromélií, ke kterým patří dnešní rostlina. Je to tím, že suchomilné zemní bromélie se v hobbymarketech téměř nenabízejí. Já to docela chápu, vlhkomilnější bromélie (Vrisea, Guzmania, Neoregelia, Aechmea) se prodávají povětšinou nakvetlé a jejich atraktivní květenství odvede pozornost od samotné, nepříliš výrazné rostliny. Se suchomilnými se také hůř pracuje, jejich tuhé trny zůstávají zadřené za kůži a přestože jdou většinou dobře odstranit, zanechávají krvavé stopy a šrámy.

Rody Puya, Hechtia, Deuterocohnia a Dyckia mají ale jednu velkou výhodu – ze své domoviny jsou zvyklé trávit část roku úplně bez vody (toto období vychází většinou na náš podzim a zimu). I v růstové sezóně vám odpustí odjezd na několikatýdenní dovolenou a vystačí si jen s tím, co pochytají pod širým nebem – s trochou deště a povětšinu jen s rosou. Při úplném suchu obětují spodní listy a při velké nouzi jim zaschnou i konce mladých listů. Zelené zůstane jen jádro rostliny – střed listové růžice. Rostlina je pak mírně nevzhledná, ale myslete na to, že něco podobného se jí děje i v přírodě. Pokud by vám to vadilo, můžete suché části odstranit. Další možností pochopitelně je rostlinu hýčkat, pravidelně zalévat a chránit před úpalem, nebude však vypadat přirozeně a dost možná vám ani nepokvete.

Vlastníme s Jirkou malou sbírku suchomilných zemních bromélií. Rostliny zdaleka nehýčkáme, v zimě putují do sklepa (s osluněným okýnkem), kde přežívají ve zhruba 10° C bez kapky vody. Zvládají to všechny jakž takž dobře, snad jen ty nejmenší roční semenáčky chtějí alespoň trochu vody, aby se úplně neseschly. Až pominou noční mrazíky, putují rostliny na sluníčko, kde bez jakéhokoliv přístřeší zůstávají až do doby, než se začnou objevovat početnější noční mrazíky.

Pokud některá z rostlin zakvete, je z toho velká událost i podívaná. V těchto dnech takto překvapila Dyckia marnier- lapostollei v. estevesii. Její jasně oranžové květy září do všech stran, není jich mnoho, ale při svém zbarvení jsou nepřehlédnutelné. Samotná rostlina mi svým vzhledem připomíná vzrůstné tilandsie, její široké zakroucené listy pokrývají stříbrné šupinky, sloužící stoprocentně k zachycování vzdušné vlhkosti. Jediným rozdílem proti tilandsiím jsou ostré nazpět zahnuté zuby na okrajích listů.

Druh Dyckia marnier- lapostollei pochází z Brazílie (oblast Minas Gerais). Pokud horko těžko vyslovujete její druhové jméno, poděkujte jejímu objeviteli - panu Julienu Marnier- Lapostollemu. Do té doby neznámé rostliny našel ve skalních štěrbinách a r. 1966 došlo k jejich botanickému popisu. Naší varietu estevesii přidal profesor Rauh.

Od dalších pěstitelů, kterým tento druh kvetl, vím, že není snadné se dočkat nějakých semen a když užje naděláte, ne vždy bez problémů klíčí. Kolem rostliny se však objevují odnože, které s trochou námahy oddělíte a rozsadíte.

Zbývá ještě poznamenat, že se občas mluví o rostlině podobného druhového jména, ale patřící do severo a středoamerického rodu Hechtia. Pochází z Mexika a má jiný průřez listů – jsou uzší a tlustější. S jihoamerickou jmenovkyní ji spojuje jen podobný stříbrný povrch listů. Tuto rostlinu vlastníme také, dosud však nekvetla. Pro srovnání vám její foto přidáme do fotokoláží. R.

Fotografie 2:

1. Květenství D. marnier- lapostollei v. estevesii

2. Detail povrchu listu

3. Pro porovnání mexická Hechtia marnier- lapostollei