Dudleya brittonii
Dudleya brittonii Johansen
Fotografie 1:
1. Dudleya brittonii
2. Detail květů
........................................
Tak zhruba po měsíci se opět chápu pera (konečně máme dovolenou!) a jdu vyslat do světa zprávu, že Zelné listy stále žijí i přes sníženou frekvenci publikování nových textů. Kdybychom zveřejňovali jenom fotogalerii našich kytek, bylo by to celé snažší a rychlejší, ale my se kdysi rozhodli psát k fotkám i články (ve kterých sem-tam i něco poradíme) a tento model už asi neopustíme. Dnes si odskočím od cibulí k sukulentům a přidám pátou dudleyu ke čtyřem již na ZL představeným (D. gnoma, D.attenuata, D. viscida a D. albiflora). Po těchto víceméně miniaturách ukážu jednu z těch urostlejších – Dudleya brittonii.
Byla popsána v roce 1933 a pojmenována po americkém botanikovi a taxonomovi Nathanielu Lordu Brittonovi (1859-1934), kterýžto kromě jiných zásluh spoluzaložil botanickou zahradu v Bronxu v New Yorku. V přírodě se tato dudleya vyskytuje na poloostrově Baja California a na pobřeží přilehlých ostrovů, jde o oblast zimních srážek, což předznamenává problémy s její kultivací. Na rozdíl od jiných příbuzných neroste v trsech, ale soliterně, nemá tedy sklon vytvářet boční odnože. Průměr její rozety dosahuje prý až 50cm a stonky se starými zaschlými listy stoupají do výše několika desítek centimetrů. Po očištění stonku rostliny od starých listů se objeví docela silný špalík kmene.
D. brittonii je celkem variabilní, existují různé formy tvaru a barvy listů: široko- i úzkolisté formy a dále silně voskované bílé listy (známější podoba) ale i zelená forma bez vosku. Vzhledově patří ke vzrůstnějším druhům, je velmi podobná druhům D. pulverulenta (která má jinou barvu květů) a D. candida. Květenství D. brittonii je vysoké, větvené a nese velké množství žlutavě zelených květů (barva nic moc), které se nikdy zcela neotevřou a zůstávají trychtýřovitě sevřené.
K rostlině jsem přišel, jak už to bývá – jako slepý k houslím či hluchý k bicím – při loňské jarní návštěvě u Coka Grootscholtena. Rozhlížel jsem se tehdy po dudlejích, abych něco nafotil pro právě dokončovaný speciál SPS o tomto rodu a našel přitom tři „opuštěné“ bezejmenné dudleje v nesbírkové pracovní části skleníku. Sehráli jsme pak s Cokem scénku o dvou dějstvích na téma přesvědčování pěstitele o nutnosti přesunu jeho nadbytečné rostliny z Holandska do Čech. Obě dějství skončily v podstatě klasicky – první neúspěchem (přesun vzácnosti je naprosto vyloučen z mnoha zásadních důvodů) a druhé vítězstvím vytrvalosti nad neústupností (darování rostliny Cokem v okamžiku, kdy jsem to už vůbec nečekal). Kytka na tom nebyla zdravotně zrovna nejlíp, hlavně v oblasti kořenů, ale přesazení+očištění+náš hubený substrát+tvrdé pěstování pomohlo přežití rostliny a její stabilizaci, která vyvrcholila nedávným kvetením.
Dudleje jsou zvláštní kytky s náročnější vegetací, je třeba na ně mít trochu citu a zkušeností, ale když se to „vyvede“ a holka-dudlejka zaperlí, je to paráda. Zrovna dnešní Dudleya brittonii dokáže zaperlit svým humpoláckým kmínkem zakončeným neuvěřitelně zářivě bílou a voskovou růžicí a případně i rozevlátým květenstvím. J.
Fotografie 2:
1. Dudleya brittonii
2. Květenství
