ZEL(e)NÉ LISTY

          Dioscorea elephantipes (L´Heritier) Engler

Sloní noha, želví rostlina či hotentotský chléb, to jsou všechno jména, která dostala Dioscorea elephantipes od domorodců ve své domovině – Východním Kapsku – provincii Jihoafrické republiky. Všechna jména rostlina dostala díky tomu, že její podzemní kaudex připomínal jak nohu slona, tak želví krunýř a o bochníku chleba už asi ani nemusím mluvit. Už bývalá latinská jména upozorňovala na tuto podobu – např. Testudinaria elephantipes znamená přibližně želví rostlina -  sloní noha. Podoba je zaviněná rozpadem korkového povrchu starších hlíz na několikaúhelníky ( se 4 – 7 stranami) a právě touhle dekorací si pravděpodobně D.elephantipes vysloužila čestné a časté zastoupení v řadě sukulentních sbírek. Její kaudex už se nezasypává do substrátu, ale naopak se hrdě vystavuje nad jeho povrch, aby se každý mohl pokochat jeho strukturou.

Než se ještě více „rozvášním“ popisováním předností tohoto dnes už klasického kaudexu, mohla bych z encyklopedie E.Eggliho vybrat několik obecných informací o celém rodu, který dostal název podle řeckého vědce a přírodovědce  Pedamose Dioscoridese. Do rodu rostlin, rostoucích hlavně v tropických krajích, patří asi 600 druhů většinou s hlízami, ztloustlými kořeny a kaudexy. Hlíza mnoha druhů je jedlá, takže zhruba desetina všech je zemědělsky využívaná. Velký rod se pomocně rozděluje na dvě skupiny: Testudinaria se semeny s nepravidelně narostlou blankou okolo vlastního semena a Dioscorea se semeny dokola okřídlenými.

Vrátím se ke konkrétní D.elephantipes. Její zajímavý kaudex se zkorkovatělým povrchem může dorůst úctyhodných rozměrů pneumatiky nákladního automobilu, což můžeme potvrdit, protože se  nedávno o něco menší obrkaudexy objevily v prodeji jedné známé pražské pěstírny. Jeden z oněch kaudexů jsme na vlastní oči viděli ve výsadbě tropického skleníku v Teplicích. Já jsem s D.elephantipes začínala před mnoha lety poněkud skromněji, z katalogu jsme si objednala rostlinu, která měla asi tři centimetry v průměru s krédem „kdo si počká, ten se dočká“. Pár let mi rostlina vydržela, až jsem ji jednu sezónu nedopatřením „uvařila“ za sklem balkónových dveří. Teprve až předloni v září jsem neodolala nabídce jednoho našeho klubového kolegy a zakoupila jsem od něj levně dospělou rostlinu se sice napůl dutým, ale už docela slušným deseticentimetrovým kaudexem. 

D.elephantipes je rostlina se zimním růstem, v létě je třeba kaudex držet nasucho někde na světle, tedy spíš ve stínu pod hlavním parapetem. Koncem léta či začátkem podzimu si rostlina sama řekne, že chce zálivku narašením nového nadzemního výhonu. Ten je přirozeně ovíjivý a hledá si u okolních rostlin či předmětů vhodnou oporu. Až teprve po nějaké době jeho báze mírně zdřevnatí. Starší rostliny mohou mít takových výhonů i vícero, moje D.elephantipes má zatím jen jeden. Na stonku se neobjeví jen oválné světlezelené lesklé listy, ale brzy i několik bočních větví, takže zelená nadzemní hmota začně dost mohutnět. Z toho vyplývají i nároky na množství zálivky, které musí být v růstové sezóně dostatečně. Koncem jara by rostlina měla přecházet do vegetačního klidu, aby si přes nejteplejší dny dostatečně odpočinula a vyzrála. Má a o něco menší Jirkova D.elephantipes zatím nekvetly, ale květy jsem viděla v jiné sbírce, jsou nenápadné, zelenožluté a mě osobně ničím nezaujaly. Velmi zajímavý je naopak fakt, že kaudex této rostliny může být údajně použitý v krajním případě jako záchranné jídlo, ale to bych rozhodně u těchto krásných kaudexních rostlin nezkoušela, na to se mi moc líbí J.   R.

Fotografie:

1. Dioscorea elephantipes

2. Kaudex

3. Povrch kaudexu

4. Nový stonek

5. Rostlina na začátku sezóny

6. Růstový vrchol

7. Listy

8. Ovíjivý stonek

9. Jirkova D.elephantipes

10. Kaudex