ZEL(e)NÉ LISTY

Ceropegia variegata Decaisne (1838) aneb větrná elektrárna v rostlinném podání

Fotografie 1:

1. Ceropegia variegata - květ (či vrtule?)

2. Střed květu (či rotoru?)

3. Takto vypadal konec kvetoucího řízku (či uhnilého stožáru?)

...................................................................................................................

Trochu jsme se s Jirkou vyhýbali situaci, že bychom krátce po sobě psali o rostlině ze stejné čeledi, či dokonce ze stejného rodu. Tentokrát však prolomíme nepsané tabu a budiž nám omluvou,že se jedná o takový velkorod, jakým je Ceropegia. Dnešní ceropégie si o to řekla vyloženě sama...

Když minulý týden Jirka probíral místa ve skleníku, kde se nám sukulenty tak nějak nekontrolovaně zahustily, našel dva odložené řízky nevalného vzhledu. Pokud jste se s ní již setkali, víte, že Ceropegia variegata je takový obyčejný tlustý klacík, podobný známější a mezi pěstiteli rozšířenější Ceropegia stapeliiformis. Odlišná je jen barva – stonky C. variegata jsou šedozelené, nepatrně tmavě žíhané. Před dvěma lety jsme nakoupili dospělou rostlinu, která víceméně přežívala, v létě vždy vyhnala mladé přírůstky a v zimě zase spokojeně zatáhla do starého stonku. Z fotek z literatury jsem tušila, že její květ není úplně všední, a tak jsem trpělivě čekala, až ho naše rostlina předvede i ve skutečnosti. Marně. K tomu všemu se loňskou zimu na stonku objevily černé fleky, ne moc velké, ale bohužel zase ne úplně bezvýznamné. Nakonec nezbylo, než všechny tři vrcholy odřízkovat. V pemze se chytil jen jediný z nich, zbylé dva jsem raději vyndala a položila přes květináč, aby zaschly.

Vzhledem k dalšímu vývoji příběhu se musím přiznat (já ostuda ostudná), že tato situace nastala už někdy na začátku dubna. Od té doby zůstaly oba řízky bez hnutí až do okamžiku, kdy si jich všiml zachránce Jirka. Když je zvedl, ukázal mi je s otázkou, zda vím, že mi to kvete. To víte, že jsem nevěděla. A ještě, že si toho všimnul, protože květ stál určitě za pokoukání.

Větrné elektrárny, na rozdíl od zemí západně od našich hranic, nejsou u nás až tak obvyklé (totálně je převálcovala nekonečná křemíková moře fotovoltaických elektráren). Přesto jste už asi každý z vás nějakou tu velkou větrnou vrtuli viděl. Představte si ji x- krát zmenšenou a máte květ Ceropegia variegata. Lopatky, hřídel, turbínka – nechybí skoro nic, jen se ve větru neotáčí. Květ je hodně rozlišitelný od ostatních ceropegií. Barva sice nic moc- vlastně taková nijaká, podobně jako barva stonku, ale ty ušlechtilé až skoro technické tvary... strojní inženýr by zaplesal.

Měla bych se přestat rozplývat a spíš zkusit C. variegata přiblížit jako rostlinu. Není divu, že u nás v chladnějším skleníku nebyla úplně spokojená, pochází totiž z teplých oblastí východní Afriky (Etiopie, Somálsko, Keňa, Tanzánie) a její výskyt zasahuje až na Arabský poloostrov (Jemen, Saudská Arábie). Ovíjivý stonek u starých rostlin dosahuje prý až 3 m a nemusí být jen sivý, jako u té naší – připouští se i barva až tmavě zelená. Vlastní „vrtule“ může být od malé (délka cípů koruny 5 mm) až po úctyhodnou (18 mm). Díky tomuto stručnému popisu pochopíte, že se jedná o hodně variabilní komplex rostlin, v rámci kterého asi ještě nebylo řečeno poslední slovo a možná se můžeme dočkat lecjakého překvapení. R.

Fotografie 2:

1. Rostoucí řízek C. variegata

2. Květ z jiného pohledu

3. Růstový vrchol řízku