ZEL(e)NÉ LISTY

Ceropegia stapeliiformis Haworth (1827) aneb co jde také vyhrát v tombole

Fotografie 1:

1. Stonek (Stem)

2. Nové kořeny stonkového řízku (New roots of stem´s cutting)

3. Stopka (Peduncle)

4. Nový květ (New inflorescence)

................................................................................................

Pokud pravidelně čtete nové články na ZL, určitě jste si všimli, jak má Jirka v oblibě hlíznaté ceropegie. Ty nehlíznaté byly až donedávna v naší sbírce tak trochu za Popelky, zastrčené někde v koutě a svým kolegyním s tlusťoučkou bází mohly jen tiše závidět. Navíc byly hendikepované svým „klackovitým“ růstem, proplétaly se na všech možných i nemožných místech a často si musely vyslechnout na svou adresu nejednu nadávku, když je člověk našel tam, kde je vůbec nečekal. Koncem letošního léta však spousta z nich předváděla to, co je na nich bez debat nejhezčí – roztodivné květy a abychom si je mohli dostatečně vychutnat, květy se objevovaly jeden za druhým. Nedalo mi to a nedávno jsem se do nich pustila, abych ty zauzlované stonky od sebe rozpletla a znovu roztřídila. Všechny pravděpodobně dostanou své místo na Jirkou plánovaných policích na zadní stěně skleníku, kde se mohou dle libosti vyvěšovat a nepolezou si s ostatními druhy do zelí.

Jednou z ceropegií, kterou jsem se snažila osvobodit, byla i C.stapeliiformis. Při práci s ní mi vytanula na mysl vzpomínka, jak jsem přišla ke své první rostlině tohoto druhu (ta současná pochází ze sbírky S.Ryby z Rakovníka). Asi rok poté, co jsem začala pěstovat kaktusy a sukulenty, jsem objevila plzeňský klub kaktusářů a začala jsem zodpovědně chodit na společné schůze. Tehdy jsem byla jako v Jiříkově vidění, na každé schůzi se promítala nějaká přednáška, bylo možné si vypůjčit tehdy pro mě nedostupnou literaturu (ne všechno se dá sehnat v antikvariátech), v případě nějakých pochybností ohledně rostlin jsem snadno získala potřebnou radu od zkušených členů a v neposlední řadě se při pravidelné tombole daly (a dodnes dají) za pár korun vyhrát  tehdy pro mě coby začátečníka zajímavé rostliny. Živě si pamatuju, jak jsem se jednou radovala, když moje číslo vylosovali hned na začátku akce, takže jsem si mohla vybrat z plné nabídky, a tehdy to zrovna byly vyjímečně sukulenty. Lákadel bylo dost, ale já jsem sáhla po zelenohnědém klacku, který se mi už tehdy zdál dostatečně šílený a ničemu nepodobný. Znalejší kolegové z klubu mě později upozornili, že se jedná o ukrutnou C.stapeliiformis, která je hezká jen v okamžiku květu. Doma jsem rostlinu zařadila k ostatním sukulentům na okno a obrnila se trpělivostí pro čekání na kýžený okamžik.

Přešel rok, dva a klacík se k mé lítosti jen prodlužoval a po květu ani památky. Nakonec jsem C.stapeliiformis odnesla do botanické zahrady, kde jsem očekávala, že bude mít příhodnější podmínky k nakvetení. A to se také stalo, rostlina nakvetla a to květem docela úchvatným. Tehdy dokonce zapracovala nějaká muška a vytvořil se dvourohý plod – lusk, já se však nikdy neodvážila semena znovu vysít.Tehdy jsem kytky ještě nefotila, takže zdokumentované mám jen květy u naší současné rostliny, která má jen maličko jiný odstín květu, jinak vypadá úplně stejně. Dnes navíc mám tu výhodu, že mám po ruce alespoň nějakou literaturu a mohu se o této šílené „stapelce“ také něco víc dozvědět.

Rostlina pochází z Jihoafrické republiky a Swazijska. Do 2cm tlustý stonek roste plazivě u země, nejmladší výhony se mohou ovíjet kolem vedlejších rostlin, které mohou poskytovat oporu. Jeho tmavězelený, zelenohnědý, často i skvrnitý povrch pokrývá řada vystouplých hrbolků, na jejichž koncích lze najít drobné trojúhelníkovité nebo až srdčité listy do velikosti 3mm. Květy se začínají vyvíjet na krátkých stopkách, jsou velké až 7cm. Vnější povrch je základně zelenožlutý a pokrývají ho červenohnědé skvrnky. Vnitřek květu je žlutavý, vlasatý, bílé cípy koruny s o něco tmavšími konci (v našem případě zelenavé, jinak také červenofialové či hnědavé) jsou jen trochu vyhnuté ven. Jak sami vidíte, pohled do nitra velkého květu je velice impozantní.

Aby to nebylo tak jednoduché, existují dva poddruhy, lišící se tvarem květu a hlavně oblastí výskytu. C.stapeliiformis ssp.stapeliiformis, kterou máme v naší sbírce, pochází z Východního Kapska (takže roste jižněji proti následujícímu poddruhu), zatímco  C.stapeliiformis ssp.serpentina (občas pod synonymem C.serpentina) je ze severnějších oblastí (Northern Prov., Gauteng, Mpumalanga, Swaziland), její květ má cípy jen naznačené, nebo úplně chybí. Až narazím i na tento poddruh, přidám vám do koláže doplňující fotku.

Pěstování je společné s dalšími rody bývalé čeledi Asclepiadaceae, v létě vody tak akorát a v zimě klidně nasucho. Určitě doporučuji preventivně chránit rostlinu před kořenovkou a vlnatkou. Rozmnožování lze provádět velice snadno vegetativně, stačí odlomit kus často rozvětveného stonku, ten vám pak v propustném substrátu snadno zakoření (nebo jej lze postavit nasucho do nádoby a počkat si, až se na spodku rostliny objeví nové kořeny).

Nic se nemá přehánět, ani tlachání o kytce, i když kvete tak zajímavě, jako C.stapeliiformis. Jak sami vidíte, často můžete být překvapeni u kytky, od které dopředu nic neočekáváte a čím dál tím víc si myslím , že nějaká zajímavost se nakonec najde i na těch největších outsiderech.   R.

Summary:

Description and experiences with growing of south- African Ceropegia stapeliiformis from family Apocynaceae.

Fotografie 2:

1. + 2.+ 3. Květ (Flower)