ZEL(e)NÉ LISTY

Ceropegia petignatii Rauh – madagaskarská příšera

Fotografie 1:

1. Detail stonku (Detail of stem)

2. Poupata (Buds)

3. Ceropegia petignatii

................................................

Myslím si, že v pro rostliny i citlivé lidi trochu smutném zimním období by si pěstitel měl vážit každého květu. Pravda, máme ve sbírce řadu zimních rostlin, které právě teď jsou v největším rozpuku, ale mnoho z nich kvete lišácky buď na začátku růstové sezóny – tedy brzy na podzim, nebo na konci sezóny – v březnu, dubnu. Při našem krátkém dni se rostlinám (snad s výjimkou některých aloí, kalanchoí a krasul) příliš do květu nechce. Proto mě docela překvapil pohled na polici s našimi stonkovými ceropegiemi. Občas váhám, zda je mám zalít, či se zálivkou ještě počkat, ale protože tato police je docela vysoko při stěně našeho domu, rostliny mají docela teplo, takže se mírně svrašťují a to pak při slunečných dnech nevydržím a trochu vody přeci jen dám, i když nevím, jestli dělám dobře. Jirka, který má na starosti hlíznaté ceropegie, to má jednodušší, většina z nich v tuto dobu spí, takže vegetují v naprosto suchém stavu, jen když se občas ukáže (předčasně) nový výhonek, je to signál k zahájení letošní zálivky.

Když jsem si včera pěkně při sluníčku prohlížela různotvaré zkroucené stonky nehlíznatých ceropegií a představovala si, jak jim asi půjde k duhu loňské podzimní radikální přesazení, objevila jsem, že nakvétá madagaskarská C.petignatii. Před přesazením dostala hodně zabrat, v létě se mohla ukvést k smrti a bylo mi jí tak líto, že jsem zasadila i kus ztenčelého stonku z blízkosti místa, kde nakvetla. Tento tenký stonek po odkvětu většinou zasychá a rostlina přetrvá jen v podobě základního hrbolatého stonku. Ten náš se však udržel a po dvouměsíční pauze opět vytváří poupata. A to je pro mě signálem k tomu, abych si rostliny začala víc všímat.

C.petignatii patří mezi stonkové madagaskarské ceropegie, které však mají také větší či menší podzemní hlízu (C.petignatii ji má malou). Není to klasická zakulatělá hlíza, známá třeba od afrických C.woodii, C.barklyi atd., většinou má méně pravidelný (protáhlejší) tvar. Nevím, jestli jsou tyto rostliny schopny vytvářet znovu hlízu i po stonkovém nařízkování, já jsem si toho u svých rostlin zatím nevšimla, avšak semenáčky ji určitě mají. Podobně jako u madagaskarských C.armandii a C.bosseri je stonek sukulentní, čverhraný, hrbolatý, šedozelené barvy. Vzdálenosti mezi vstřícně rostlými listy jsou třeba proti C.armandii delší (asi 4cm), dolů zahnuté výrůstky pod listy (podaria) měří asi 2cm. Nesukulentní listy jsou opadavé, variabilní velikostí i tvarem.

Jak už jsem naznačovala, v okamžiku, kdy se rostlina rozhodne vykvést, začne protahovat a zužovat stonek a ten se začne ovíjet kolem nejbližší opory, aby pak z nějakého místa začal nakvétat jedním či několika květy. Způsob nasazování květů vidíte na detailní fotografii s neotevřenými květy. Stopky pod květy jsou krátké, zahnuté nahoru. Trubkovitý, dole baňkovitý, po celé délce žlutozelený květ s drobnými fialovými žilkami roste přímo nahoru. Spojené konce laloků jsou porostlé chvějivými fialovými vlasy, vnitřek květu je krátce bíle ochlupený.

Tuším, že podivně hrbolaté stonky madagaskarských ceropegií se v bezkvětém stavu můžou líbit jen pořádným šílencům. Jak píšeme v úvodu, my dva s Jirkou se k podobně postiženým pěstitelům hrdě hlásíme, tudíž i takové rostliny mají v naší sbírce vyhrazené místo. R.

Summary:

Description and experiences with growing of Madagascan Ceropegia petignatii from family Apocynaceae.

Fotografie 2:

1. + 2. Květy (Flowers)