ZEL(e)NÉ LISTY

Ceropegia inornata P.R.O.Bally ex Masinde, 1998

Fotografie 1:

1. + 2. Ceropegia inornata

..........................................................

Hlízovité ceropegie se neshání nijak snadno a hlavně ne rychle. Proto člověk „bere vše“ a teprve potom kouká, cože se mu ve sbírce usadilo. Leckdy jsou to třeba i rostliny mladé a květuneschopné, leckdy se objeví i hlízka před smrtí, která se už nechytne a nebo se složitě sehnané řízky nových druhů nepodaří zakořenit. Je to tedy  sportovně řečeno taková vytrvalostní disciplina. Když se před dvěma lety objevila v nabídce Petra Pavelky nová ceropegie, avizovaná jako hlíznatá, hned jsem zbystřil a vzápětí objednal. Inu drahá nebyla, ale velká taky ne. Byla taková zpomalená, nic nedělala rychle, a přesto že jsem se k ní choval opravdu citlivě a uctivě, nakvetla mi poprvé až v těchto dnech.

Ceropegia inornata je pro mě velmi zajímavá kytka, i když sama ve svém jménu trochu tvrdí opak. Ono totiž  druhové jméno „inornata“ je vlastně „in-ornata“, což je v latině, jak už správně tušíte – nezdobná, prostá, nenápadná, jednoduše obyčejná. Nemohu než  nesouhlasit, ale jak říká klasik: to je asi tak všechno, co se proti tomu nechá dělat. Jistou nenápadností ve smyslu maskovanosti ale přece jen vyniká, neboť na to na jak velkém areálu vlastně ve východní Africe roste, unikala pozornosti botaniků a popisovačů až do roku 1998! To ji popsal pravděpodobně keňský botanik Patrick Siro Masinde, jehož popis jen dotáhnul do formálního konce zmíněný pan Bally. Pro nás je ale podstatnější, že zmíněná rostlina roste od severní Tanzanie přes celou Keňu až do Etiopie. Její hlízky jsou nejčastěji kolem 25mm v průměru (čili dost drobné), ale literatura uvádí i obry s průměrem hlízy přes 80mm. Samotná hlízka je dost zploštělá, se světlou pokožkou, z níž z celého povrchu vyrůstají klasické drátovité kořeny. Doporučuje se hlízku umístit mírně nad substrát, který by měl být v okolí hlízky hodně propustný a rychle vysýchavý, ale pokud zvolíme hlubší květník, je možné dospodu přece jen dát výživnější, humóznější směs.

Jak jsem už uvedl, zdá se mi růst kytky, jak samotného kaudexu, tak i výhonků celkem pomalý. Je to možná i způsobeno mým spartánským pěstováním na plném slunci a přirozeném průvanu našeho tunelu. To má za následek zajímavou věc – listy jsou opravdu hodně ztloustlé a sukulentní, internodia jsou velmi krátká, stonek je v podstatě samonosný. Přestože literatura uvádí popínavost, moje rostlina úponky netvoří. Také nepozoruji chlupatost výhonků, která by se měla u většiny forem vyskytovat. Zřejmě kytka umí přijmout různá pravidla hry, kterým se přizpůsobí. Pokud se pěstuje tvrdě a slunečně, je také tvrdá a úsporná, pokud se umístí do polostínu, umí zbylinovatět a zřejmě se začne pnout po nějaké opoře. V tomto případě mají dosahovat výhony délku i pře 1m.

Květ je krásná svícníková architektura s výraznou spodní bambulkou a srostlou horní částí s úzkými ale delšími průzory pro případného hmyzího opylovače. Barevně trochu nic moc, ale zdá se že množstvím postupně dorůstajících květů se to vynahradí. Existují sice větší, barevnější, nebo propracovanější květy jiných ceropegií, ale já jsem v zásadě s tímto přírůstkem spokojen.

Ještě k pěstování -  propustnost substrátu je tak trochu u hlíznatých ceropegií samozřejmostí, to je potřeba nahrazovat častějším slabým přihnojením, sledovat chování kytky a podle toho začít na jaře i přestat na podzim zalévat. Zimování raději teplejší 15-18°C ale na suchu,  a s tím sluníčkem přes léto – podle citu a možností pěstitele.  J.

Fotografie 2:

Ceropegia inornata - květ