ZEL(e)NÉ LISTY

Brachystelma meyerianum Schlechter (1895)

Fotografie 1:

1. Hlíza B.meyerianum (The tuber of  B. meyerianum)

2. Detail stonku (Detail of a stem)

3. B. meyerianum dnes (B. meyerianum today)

........................................................................................

Máme za sebou další zimu, období potenciálního nebezpečí pro každou rostlinu v našich sbírkách. Nikdy dopředu nevíme, jestli podmínky, které můžeme rostlinám přes zimu poskytnout, budou k jejich přežití vyhovovat. Není úplně ideální řešit to metodou „takhle to je, ty se nějak přizpůsob a jestli se ti to nelíbí, tak máš smůlu“. Určitě je lepší si o méně známých rodech a druzích dopředu něco bližšího zjistit, buď se zeptat u někoho, kdo podobné rostliny už nějakou dobu pěstuje, nebo si informace dohledat v literatuře či na netu.

Když jsme se před dvěma lety s Jirkou rozhodli zkusit pěstovat brachystelmy – ty krásné pravidelné hlízy se sezónními, převážně vzpřímenými stonky (mají super výhodu, že vám nezalézají mezi další květináče, nebo nevyžadují závěsné nádoby či poličky) a sice drobnějšími, ale vzhledově originálními květy všemožných barev, zhola nic jsme o nich nevěděli. Naštěstí poučení o přezimování přišlo včas, a tak jsme dodnes o žádnou z nakoupených rostlin nepřišli (dávám si pozor, abych to nezakřikla). Každé jaro se na vrcholech hlíz objeví zárodky nových stonků a letos se tak dosud nestalo jen u B.buchanani. I u té je však hlíza živá, což vždy s omluvou rostlině zjišťuji opatrným odrýpnutím malého kousku pokožky hlízy.

Dnešní článeček je však věnovaný jiné rostlině, která v této chvíli už roste v plné kráse. Východokapská Brachystelma meyerianum už na několika olistěných stoncích asi 10cm délky nasazuje množství přisedlých, řídce chlupatých poupat a postupně se otevírá jedno za druhým. Je to věru okulibá podívaná, protože zvonkovité květy jsou poměrně velké (měřeno měřítkem velikosti květů ostatních brachystelem). Květy mají zvenku neurčirou zelenavočervenou barvu a pokrývá je menší množství chlupů. Po rozevření se ukáže zelenkavé nitro květu (literatura připouští i bělavé či růžové), do stran rozevřené laloky lemuje množství pohyblivých jasně bílých brv. Celé to má necelé 2cm v průměru. Brachystelmy mají tu výhodu, že nijak odpudivě „nesmrdí“ (třeba taková B. longifolium dokonce i zvláštně nedefinovatelně voní), dnes popisovaná B. meyerianum vydává zvláštní sýrovou vůni, i když jako přesný popis čichového vjemu to trochu pokulhává (otestováno vlastním nosem).

Vzhledem k masivnosti násady květů máme jistotu, že rostlina pokvete ještě notně dlouhou dobu, je to však podmíněné aktuální četností populace svilušky ve sbírce. Sezónní části brachystelem jsou pro svilušky neodolatelnou pochoutkou a právě tyto rostliny spolu s rostlinami rodu Ipomoea jsou vždy indikátorem nutnosti chemického zásahu proti těmto nenasytům a zredukování jejich počtu na minimum. Současné podmračené dny jsou pro takovou akci naprosto ideální (nedojde ke kombinaci chemických prostředků a přemíry slunečného záření, což vždy končí nevratným popálením listů).

Pokud se tedy nakonec probere i výše zmíněná svéhlavá B. buchanani, můžeme si s Jirkou blahopřát, že jsme se tehdy před lety s rozhodnutím pěstovat tyto zajímavé hlíznaté rostliny nijak začátečnicky neunáhlili. Zkrátka již druhé jaro nám B. meyerianum dělá radost svými nevšedními květy jako jedna z prvních z bývalé čeledi Asclepiadaceae. R.

Summary:

Description and experiences with growing of tuberous Brachystelma meyerianum.

Fotografie 2:

1. Brachystelma meyerianum

2. Detail květu (Detail of a flower)