ZEL(e)NÉ LISTY

Aloe sladeniana Pole-Evans

Fotografie 1:

1. Nové rostlinky u báze (Offshoots)

2. Aloe sladeniana

...............................................................

O tom, že dlouho a hojně pěstovaná Aloe variegata patří přes svou dostupnost k velmi ozdobným sukulentům, není asi potřeba přesvědčovat. Proto je velmi zajímavé společenství podobných (zřejmě i příbuzných) aloe z dalších oblastí jižní Afriky, severněji od teritoria A.variegata, tedy z Namibie. Jde o Aloe ausana (ne každý ji ale uznává jako platný druh) z jižní Namibie, Aloe sladeniana ze střední a Aloe dinteri ze severní. Začneme jakoby od severu, o „dinterce“ už jsem něco napsal, takže tentokrát o sladenianě.

Je to zvláštní a vzácný druh aloe. Stručným školním slohem řečeno : „je to nízká tlustá a zelená aloe, něco mezi variegata a dinteri, která se vyznačuje tím, že v kultuře nekvete“. Tak to zkusíme trochu rozebrat. V přírodě se vyskytuje na extrémně malém areálu, literatura hovoří, že přes intenzivní pátrání je známa jen ze dvou omezených lokalit. Právě tyto lokality byly v 60. a 70. letech značně redukovány intenzivním sběrem pro obchod se sukulenty. V posledních letech se tedy v podstatě s lokalitními rostlinami vůbec neobchoduje a i kulturní kytky se seženou jen zřídka. Jsou to pravděpodobně vegetativně množené rostliny z několika dříve sbíraných klonů. Tím se pravděpodobně ještě víc podporuje přirozená schopnost sladeniany v dobrých pěstebních podmínkách intenzivně odnožovat a naopak se tlumí její touha po kvetení.

Ono asi vše souvisí se vším. Chytré knihy píšou o A.sladeniana jako o nejmenší aloi světa. To z těch rostlin, co znám a mám, nemohu potvrdit, myslím že několik trávovitých aloí je podstatně subtilnějších. Podle fotek z přírody se ale zdá, že tato aloe roste ve velmi krušných podmínkách, v krajině, kde je prostě nouze o vše - o vodu, o substrát, o stín. Pak je samozřejmě v těch kamenitých podmínkách malá až zakrslá a dokáže v některých pro ni optimálnějších letech i zakvést a rozmnožit se generativně. Pokud se ovšem tatováto sukulentní „pionýrka“ (ve smyslu skromná průkopnice) dostane do lepších pěstebních podmínek, má snahu růst bujněji a hlavně bujněji odnožovat, což je její hlavní strategie udržení v přírodě. Těmito bujnějšími podmínkami je ale pravděpodobně náchylnější k různým hnilobám a nemocem, protože má při nepozornosti pěstitele snahu k odehnívání kořenů.

Nechám raději teorie a mých amatérských úvah o souvislostech, a zkusím napsat něco o pěstění. Je zřejmé, že sluníčko této kytce v žádném ročním období neškodí, spíš prospívá. Substrát určitě pemza, písek, štěrk, s humusem jak se šafránem, nebo raději bez. Moje kytka je nejhezčí vždy na jaře a na podzim a v létě se mi zdá, jakoby nevegetovala. Podle místa svého výskytu by mohlo jít o klasický zimní růstový cyklus, neboli letní dormanci. Každopádně méně vody v létě neuškodí, na to je A.sladeniana zvyklá. Vlhčí podzimní vzduch spolu se skrovnou a mírně výživnou zálivkou promění sladenianu z nenápadné uprášené potečkované rozetky na nádherný zeleně zářivý šperk s naducanými listy. Bílé tečkování až mramorování na listech je dost podobné A.dinteri, liší se ve velikosti růžice, v délce listů a hlavně jejich barvě.

Slibuji, že jakmile se dočkám většího počtu odnoží, se kterými půjde více experimentovat, pokusím se Aloe sladeniana přivést ke květenství, které má být překvapivě vysoké, robustní a nevýrazně růžové až červenavé. Měla by kvést uprostřed zimy (prosinec-leden), což skutečně odpovídá výše uvedenému růstovému cyklu. J.

Summary:

Description and experiences with growing if Namibian Aloe sladeniana from the range of known relative Aloe variegata.

Fotografie 2:

Aloe sladeniana