ZEL(e)NÉ LISTY

Aloe alfredii Rauh (1990)

Fotografie 1 - Aloe alfredii

.................................................................

Tak jestli si myslíte, že na vás…nemyslíme, tak je to ve skutečnosti úplně jinak, a to opravdu…mluvíme pravdu. Myslíme na vás, na pravidelné i občasné čtenáře Zelných listů takzvaně „vstávaje-lehaje“. Díváme se totiž na naše kytky i na naše pěstování úhlem, co by vás mohlo zajímat, co by se vám líbilo, anebo co by vás potěšilo. Kytek i pěstovacích témat k psaní je u nás pořád dostatek, ale chceme ten svůj čím dál tím vzácnější čas rozdělit spravedlivěji než dřív. Daří se nám v posledních týdnech splachovat různé resty a dluhy (nemyslím naštěstí ty finanční) a tak ty naše článečky jsou až na „druhou dobu“.

Jsem rád, že jsem překonal určitý ostych po knihách J. Lavranose a R.Štarhy o aloích a znovu jsem se rozepsal o této mé milované skupině sukulentů. Už je asi nebudu moc rozšiřovat (není totiž prostorově moc kam) ale i s těmi, co ke mně doputovaly, ještě snad pár aloových medailonů sepíšu. Dnes tedy o jedné madagaskarské neběžnosti, která mi zrovna v těchto neslunečných lednových dnech poprvé nakvétá.

K tomuto druhu jsem přišel jak se říká - jako slepý k houslím. Před pár lety jsem několikrát zavítal do německé pěstírny u dálnice na Mnichov, do Atomic Plants Nusery Norberta Kleinmichela. Má docela solidní nabídku rostlin i semen na internetu, ale daleko lepší je to při osobní návštěvě. Já mu tenkrát dokonce přivezl dárek – párek mých Aloe dinteri a to se pak zcela jinak otevíraly poklady „atomové“ pěstírny. Získal jsem tehdy několik semenáčů Aloe ausana a také drobnou, pro mě neznámou Aloe alfredii.

Je to madagaskarská skoronovinka, nalezená Alfredem Razafindratsirou v Mt. Ibity (provincie Antananarivo), jižně od Antsirabe, na křemenném podloží ve výšce 1400m.n.m. Od dob nálezu jí prý nikdo už znovu v přírodě nenašel. Německý pěstitel (a cestovatel) N. Kleinmichel ji pravděpodobně získal jako rostlinu, ze které mi dal odnož. Báječnou vlastností této drobnější aloe je totiž její trsovitost, kdy poměrně často obráží od báze. Každý , kdo ji u mě uviděl, celkem žasnul nad novým druhem, i když sama o sobě zrovna uchvacující není. Tento názor na ní jsem však po dnešku musel poopravit, protože barva jejích květů (v těchto hnusných zamračených, prapodivně nezimních dnech) celkem optimisticky září a tak trochu slibuje, že snad někdy bude líp. Nádherné žluté minitrumpetky se zelenkavými proužky.

K pěstování toho mnoho nemám, protože je zatím u mě zcela bezproblémová, dosud nevytáhla paty ze skleníku a mám ji v mírně zastíněném místě. Sem tam přidá další odnož a letos se poprvé rozhodla nakvést. Pokusím se už ze zvyku zabzučet (semena vždy potěší) a na jaře určitě „alfrédku“ přesadím, odřežu odnože a podaruji pár přátel. Aloářských bláznů je po našich vlastech docela dost.

Ještě jednu poznámku na závěr – vzhledem k špatnému fotografickému světlu v inverzní neděli vyšla fotka kvetoucí rostliny nic moc a tak asi na vás nepřenesu onu sympatickou barvu otevřených květů. J.

Fotografie 2:

1. Báze listů se zoubky na okrajích

2. Kvetoucí rostlina