ZEL(e)NÉ LISTY

Sukulentní přivandrovalec Phedimus spurius                        (M. von Bieberstein) ´t Hart (1995)

Fotografie 1:

1. Phedimus spurius na Černé skále

2. P. spurius v zimě

3. Černá skála u Hlásné Třebáně

...............................................................................

K sepsání dnešního povídání zrovna o tomto druhu mě podnítilo několik faktorů. Bylo to určitě několik setkání s ním v naší přírodě a čerstvě také zmínka o tomto druhu ve velmi povedené přednášce Dáši Petrlíkové na nedávném Povídání o sukulentech v Rakovníku. Dáša ukazovala především okulahodící barevné kultivary Phedimus spurius, což úplně moje parketa není, ale naprosto chápu a uznávám, že pro sesazování či vytváření zahradních barevných kompozic jsou tyto formy téměř nezbytné.

Já se ale vrátím k prvotnímu podnětu – pozorování v přírodě. Předesílám, že jsem tento tuzemský sukulent nikdy záměrně nehledala, takže skalničkáři a další botanicky daleko zdatnější pozorovatelé budou namítat, že se s tímto druhem potkali daleko častěji. Phedimus spurius jsem si kdysi poprvé fotila na samé hranici Českého krasu na úpatí Černé skály v Hlásné Třebáni. Moc pozornosti jsem mu nevěnovala, takže se mi dochovalo jen pár fotografií nekvetoucí rostliny. Mnohem častěji jsem pak druh viděla na lemu přístupové cesty na jižní vrchol Podhorního vrchu. Díky několika výstupům v různých částích roku mám P. spurius zvěčněný i v květu. V kombinaci s pozadím s krajinou okolo Podhory vznikly docela pěkné záběry a i taková zdánlivě obyčejná rostlina vypadá ve finále hodně fotogenicky.

Po nahlédnutí do literatury však rychle zjistíte jednu dost podstatnou zajímavost. Phedimus spurius (pro někoho známý spíše jako Sedum spurium – rozchodník pochybný) je vlastně takový středoevropský přivandrovalec, neboli náplava. Původní domovinou druhu je Kavkaz – výše položené skalnaté oblasti Arménie, severního Íránu a Anatolie (SV Turecko). Díky své vysokohorské odolnosti vůči chladu obstál i v podmínkách evropského zimního podnebí a postupem času se dostal ze skalek na zahradách až do volné přírody. Dnes už nám ani nepřijde, že to není naše domácí rostlina.

Stonky bez květní lodyhy jsou poléhavé, díky růstu v různých skalních škvírách rostou i vyvěšeně až do délky 15 cm. Lopatkovité listy většinou přisedají na stonek, někdy však mohou být i krátce řapíkaté. Okraje zdobí více či méně výrazné zoubky. Na některých stoncích se v létě objeví květenství – chocholík, nesoucí množství převážně pětičetných květů. Barva je buď bílá či růžová, podle toho, z jaké oblasti v původní domovině rostlina pochází: bílokvetoucí rostliny jsou ze severovýchodu a růžovokvetoucí ze západní části.

Pokud po druhu zatoužíte, určitě jej seženete u skalničkářů, na prodejních výstavách či u zahradnických velkoprodejců. Estetickou výhodou je, jak vidíte z fotografií, že listy na rostlině zůstávají i přes zimu (stejně jako u rostlin rodu Sedum), na rozdíl od růstem podobných rostlin rodu Hyletelephium. Pouze sytě zelená barva listů se změní na tmavší, na spodní straně až skoro fialové odstíny. Nemám zkušenosti s pěstováním tohoto druhu v nádobách, předpokládám použití dobré drenáže a propustného substrátu. Mému oku nejvíc lahodí růst v úzké spáře mezi kameny, rostlině tak nedovolíte rozšiřovat se hřížením poléhavých stonků široko do okolí (pokud tedy nepotřebujete souvislý zelený koberec). Nakonec je to však na každém pěstiteli, co rostlině poskytne a k jakému účelu rostlinu potřebuje. R.

Fotografie 2:

1. Vrchol stonku P. spurius

2. Kvetoucí P. spurius na Podhorním vrchu