Hylotelephium (Sedum) populifolium aneb sibiřský otužilec
Hylotelephium (Sedum) populifolium (Pallas) Ohba aneb sibiřský otužilec
Fotografie 1:
1. List (Leaf)
2. Rostlina s květenstvím (Plant with inflorescence)
3. Mladé květy (Young flowers)
............................................................................
Líbí se mi kytky, co hodně vydrží. A tak napříč různými skupinami u nás pěstovatelných rostlin oceňuji vždy ty extrémisty a držáky. Pravda, u sukulentů jsou to povětšinou rekordmani směrem k vysokým teplotám, dlouhým obdobím sucha, extrémnímu oslunění a podobně. Ale tahle zvláštní trvalka na pomezí sukulentů a skalniček mi však skoro vyrazila dech. Poté, co jsem si o ní pár věcí posháněl a přečetl, jsem musel před tímto keříkem skutečně smeknout. Ono nakonec místo výskytu – centrální Sibiř, je trochu náročné místo pro život lidský i kytkový a nadmořské výšky až do 2000 m.n.m. také lecos naznačují. Prostě v létě pěkná vysokohorská výheň a v zimě teploty až k mínus 40°C!!!
Přesto, že tato rozchodníková rostlina je poměrně dlouho známá a pěstovaná i v našich krajích na skalkách, setkal jsem se s ní „z očí do očí“ až letos. Byla pro mě velkým překvapením, protože mrazuvzdorných sibiřských sukulentů asi moc není, ale ona byla především velmi zajímavá. Jednak neběžným tvarem listů ( populifolium znamená topololisté – pravděpodobně podle topolu osiky) a jednak slabými polodřevnatými větvičkami, větvícími se hustě do nízkého keříku. Připlynula k nám do sbírky rovnou ze dvou stran – nejdřív od mistra skalničkáře pana Matíka a následně od „sedoidářky“ a též skalničkářky Dáši Petrlíkové. Obě rostlinky byly řízečky- dárečky pro radost a ta se u nás dostavila v obou případech ve velké míře. Nakonec to sedum od Dáši i nakvetlo pohledným květenstvím a zrovna v těchto dnech jsme v mrazech přešlých semenících objevili i zralá semena (pravda, trošku jsem květům pomohla k opylení - pozn. R.)
Co tedy o tomto sedu – nesedu říká literatura? Je to kytka, která to se svým jménem neměla nikdy snadné. Původně Sedum populifolium (1776), pak dokonce Anacampseros populifolium (1812) !!! a při poslední revizi velkorodu Sedum bylo zařazeno do dnes samostatného rodu Hylotelephium spolu s několika dalšími. Je to kytka jednoznačně matoucí tělem, protože opravdu ani zběhlý sukulentář vlastně nepozná, že nejde o klasický teplomilný sukulent, ale o zatraceně mrazuvzdornou sukulentní skalničku. V přírodě se vyskytuje v centrální Sibiři a také v pohořích Altaj a Sayan ve vyšších polohách. Je zřejmě velice přizpůsobivá, protože se nachází i na vlhčích stanovištích, tak i na suchých, k slunci obráceným horských stráních a kaňonech. Tomu logicky odpovídá i různý vzhled, od bujných světle zelených trsů po horolezecky zavěšené kompaktní keříky s menšími až bronzovými lístky. Zimní čtyřicítkové mrazy je však neminou, rostlina na ně reaguje totálním odlistěním a holo- i sněho-mrazy přečkávají jen vyzrálejší větvičky s připravenými pupeny. Z těch je pak H.populifolium schopno velmi rychle na jaře obrazit. Nakonec je to strategie spousty mrazuvzdorných sukulentních rostlin z oblastí krátkého léta (např. i některé druhy rodů Rhodiola, Talinum, Lewisia atd.).
Je tedy prokazatelné a ověřené, že i naše problémové zimy, mokré, se sněhem i bez, s občasnými dvacítkovými zákmity jsou pro tohoto otužilce „brnkačka“. Dle zkušeností skalničkářů nepotřebuje zimní kryt proti dešti a sněhu a obstojí také na různých stanovištích, od vlhčích, kde roste bujněji, po sušší, kde vypadá sukulentněji. Že to je rostlina přizpůsobitelná všemu, dokazuje i historka z internetu, kde ji jeden pěstitel (nevěda, že jde o Sedum a ještě k tomu mrazuvzdorné) dlouhá léta pěstoval jako choulostivou pokojovku. Něco obdobného dokazuje nepřímo i jeden zvláštní exponát p. Bittmana z letošní pražské výstavy K+S v BZ Na Slupi – staré, asi třiceticentimetrové H. populifolium pěstované v misce jako bonsaj! Já se však raduji hlavně z jeho mrazoodolnosti, neboť skleník je definitivně plný…….
Představu o vzhledu H.populifolium nejlépe získáte z fotografií, nejzajímavější je tvar a provedení samotných listů, částečně masitých ale hlavně až exoticky obroubených výběžky. Listy jsou výrazně řapíkaté, což není pro rozchodníky příliš typické. Samotný keřík o výšce 15-40cm se přirozeně větví a tyto větve postupně odspodu dřevnatí, ale bohužel příliš netloustnou. Koncem léta (srpen-září) nakvétá nízkými květenstvími načervenalých až bílých kvítků o průměru 5mm. Rostlina se poměrně snadno množí řízkováním, my díky semenům bychom se rádi pokusili o výsev, pro který literatura doporučuje nízké teploty.
Pokud na tohoto sibiřský rozchodník někde narazíte, neváhejte a berte a máte skvělý kousek do skalky, na balkón, do truhlíku a třeba i do bonsajové misky…. J.
Summary:
Description and experiences with growing of Hylotelephium populifolium from Siberia.
Fotografie 2:
1. Rostlina dnes (Plant today)
2. Nové pupeny (New buds)
3. Rostlina ze sbírky pana Bittmana na výstavě v Praze (Plant from collection of Mr.Bittman at exhibition in Prague).
