ZEL(e)NÉ LISTY

Matucana madisoniorum (Hutchinson) Rowley (1971) aneb dva roky pršelo

Fotografie 1 - Matucana madisoniorum

...................................................................................

Dva roky pršelo, i šutry změkly... zpívá v jednom letitém předrevolučním protestsongu Jiří Dědeček. Pokud se nepletu, refrén vyzýval k návratu na stromy. Víc si bohužel nepamatuju (kazetu s písní jsem slyšela naposledy tak před 15 lety) a docela mě to mrzí, protože to byla velmi úderná píseň, plná sarkasmu a nekompromisních ekomyšlenek.

Ono titulní dvojverší mě pokaždé napadne, když v posledních dnech (týdnech, měsících) vykouknu z okna. Tráva roste před očima, plevel taky, nestíhám odstraňovat vodu z nádrží na dešťovou vodu a na výlety do přírody se nedá vyjít bez nepromokavé bundy a bot. Prodavači gumovek a deštníků mají letos asi žně. Kytky ve skleníku sice kvetou, ale hledání okamžiku, vhodného k zálivce, je takřka akt, hodný věštce či dobře školeného meteorologa. Jediná výhoda současného počasí je pouze v tom, že máte jistotu absolutní čistoty vody na zalévání. Při preventivním odstraňování a následném rychlém naplnění dávkami deště se prostě nemůže zkazit a rozpuštěnými nečistotami a spláchnutým pylem vytvářet na listech některých citlivějších rostlin prostředí, přitahující plísně a baktérie.

Původně jsem měla představu napsat o některé kvetoucí echeverii, protože rostliny tohoto rodu jsou letos docela v kondici. U nich totiž při zalévání kropáčkem přesně platí nutnost čistoty vody. Pak jsem však prošla foliovníkem a téma se nabídlo samo: oranžovočervený trychtýřovitý květ Matucana madisoniorum čněl nad ostatními kaktusy a já si vzpomněla, jak jsem článek o tomto druhu plánovala už mnohokrát, ale vždy to zase zavrhla. Nebyla jsem si totiž jistá, zda se při současných nomenklaturních přesunech M. madisoniorum už nejmenuje jinak a byla jsem líná něco o tom více hledat.

Tentokrát jsem našla (díky nekonečnému dešti) chvilku a díky ní i spoustu zajímavých informací v kaktusové encyklopedii a dokonce i na netu. Přestože tato rostlina prošla mnoha přesuny mezi různými rody i pseudorody (Borzicactus, Submatucana atd.), zůstala nakonec v rodu Matucana. Sem si přidám malou poznámku. Před pár lety jsem dostala od jednoho cestovatele zajímavý kaudexní šťavel se sytě růžovou spodní stranou listů a když jsem vyzvídala jméno lokality, kde ho kdysi v minulosti sbíral, našel si, že to bylo u peruánské vesnice jménem Matucana. Nezapomněl dodat, že to je ta slavná vesnice, v jejímž okolí rostou matukány. Asi si dáte dohromady, že podle této vesnice se dnes jmenuje celý rod.

Druhové jméno má M. madisoniorum podle manželů Madisonových, kteří v padesátých letech minulého století pomáhali objeviteli rostliny v Peru při vědecké práci. Hutchinson druh objevil v r. 1957 v kaňonu řeky Maraňon v provincii Bagua v peruánské části Amazonie. Mnoho jiných lokalit se od té doby nenašlo, pouze A. Lau a K. Kníže byli úspěšní a potvrdili další nálezy podobných rostlin v okolí této řeky. Není divu, oblast je to jen těžko přístupná, a tak se do jejího průzkumu pouští asi jen skuteční dobrodruzi. Ze znalosti původu rostliny pak musíme vycházet při pěstování. Rostlině dělá dobře teplejší zimování, u nás doma je to ve sklepě se stálou teplotou kolem 11° C. Neprohloupíme, pokud při sázení přidáme do substrátu trošku vápence. M. madisoniorum nakvétá pravidelně v tuto dobu v naší sbírce jako jeden z prvních velkokvětých kaktusů (když nepočítám echinocereusy). Od koho právě tato kvetoucí rostlina pochází, si už nevzpomenu, možná jsem ji vysela i sama, ale dvě další – menší mám od jednoho plzeňského kaktusáře. Moje touha po této rostlině vycházela z čistě estetických důvodů. Ve svých pěstitelských začátcích jsem velké staré rostliny viděla v jakési jihomoravské sbírce a okamžitě mi padly do oka díky svým silným trnům, ohnutým kolem válcovitých těl. Jak jsem ale později zjistila, počet a tvar trnů je u tohoto druhu docela variabilní, některým jedincům trny chybí úplně (encyklopedie uvádí počet 0 - 5). Naše kvetoucí rostlina má třeba trny víceméně vzpřímené, ježaté, dvě menší ohýbají trny kolem těl přesně podle mých estetických představ. Nevýrazných žeber je 7 – 12, krátce vlasatý plod by měl být kulovitý a semena hnědá, přílbovitá.

Jirka už brblá, že bych toto psaní (dle jeho slov o nějakém …sakra... kaktusu) měla už konečně dokončit, tak tedy přidávám jen, že se jedná o druh v přírodě ohrožený, v tuzemských sbírkách díky snadným výsevům docela rozšířený a dovolím si říct, že i oblíbený. Očekávám, že vzhledem ke stáří dvou našich menších rostlin se příští rok dočkám květů i u nich (květuschopnost je u 4 – 6 letých rostlin). A abych Jirku alespoň trochu popíchla, připomínám, že o M. madisoniorum se díky jejímu vzhledu na netu občas zmiňují jako o „jihoamerické lofofoře“. A právě lofofora je jediný kaktus, který je nekaktusář Jirka ochotný obdivovat. R.

Fotografie 2:

1. Květ M. madisoniorum

2. Areoly s trny

3. Dosud nekvetoucí rostlina