ZEL(e)NÉ LISTY

Strumaria hardyana D. Müll.-Doblies + U. Müll.-Doblies

Fotografie 1:

1. Strumaria hardyana, Spitzkop near Rosh Pinah

2. Květ

...................................................................................

Sice jsem chtěl dnes původně psát srdceryvný dušičkový příběh o Pelargonium triste a jeho proměnách z mrtvoly na „živoly“, byl jsem však Radkou argumentačně přesměrován na cibulové téma. Aktuálně mi kvete čtvero druhů z rodu Strumaria, o dvou jsem už psal, o dvou ještě ne, tak prostě jeden vyberu.

Na těhle zimních miniaturách z čeledi Amaryllidaceae vlastně ani moc není, pokud zrovna nekvetou, ale tak už to nakonec je u většiny cibulovin. V případě strumárií jsou jejich kvítky sice adekvátně malé, leč o to zajímavější. Ty na ZL už představené – S. gemmata a S. discifera mají kvítky široce rozevřené směrem nahoru a filigránsky propracované. Dnešní S. hardyana je má takové trychtýřkovité, převislé a s vytrčenými květními orgány, vše v bílých odstínech. Ta, na kterou to dnes nevyšlo - Strumaria salteri, má květy podobného vzhledu, ale nádherné lososové barvy. Tvar jejich kvítků připomíná až některé typy květů lachenálií, rozdíl je ovšem nejen v čeledi ale hlavně v typu květenství – strumárie mají okolík (všechny kvítky rostou z jednoho místa) a lachenálie hrozen (kvítky jsou uspořádány ve spirále nad sebou na květním stonku).

Vyčetl jsem z internetu, že S. hardyana roste v přírodě v jižní Namibii, moje rostlinky jsou původem od Coka Grootscholtena (jak jinak) z dob, kdy ze své sbírky chrlil semenáčky cibulových vzácností jak na běžící páse. Jinak pro pořádek – z nyní asi 25 druhů strumárií jich vedle S. hardyana v Namibii roste dalších pět – S. barbarae, S. bidentata. S. phonolitica, S. speciosa a S. luteoloba, některé z nich celkem nedávno popsané, takže určitě jich časem ještě pár přibude, jen co si jihoafričtí botanici udělají čas.

Pěstování dnešní cibulky se nijak neliší od jejích příbuzných s tímto zimním režimem. Jenom je dobré dodržet propustnost substrátu, ve vegetaci mírně přihnojovat a i v době odpočinku (tj. v našem létě) nenechat dužnaté kořeny úplně přeschnout. V naprosté většině jsou samosprašné, takže pěstitel-množitel může postupně a snadno každý rok nadělat potomstvo. Větší dužnatá semínka bez problémů klíčí. Jenom je pak za pár let ten známý problém – kam s nimi? Díky své „zimnosti“ jsou v podstatě na letních prodejních akcích neprodejné, v zimě návštěvy nepřijímáme a balíček s kytkami z nás nikdo nevyrazí.... J.

Fotografie 2:

1. Strumaria hardyana

2. Květ