ZEL(e)NÉ LISTY

Strumaria discifera Marloth ex Snijman

Fotografie 1:

1. Květenství

2. Nový list po odkvětu

............................................

Jednou jsem už na ZL o jedné strumárii psal, byla to tehdy lokalitní S.gemmata. Od těch dob se moje malé stádečko strumárií rozrostlo o předloňské nákupy u Coka Grootscholtena. Ještě že je to k němu tak daleko, protože častější návštěvy a následné cibulové nákupy u něj by mě rychle přivedly do zkázy. Finanční a vzápětí i prostorové. Pomalejší cesta k těmže bídným koncům vede bohužel i skrze výsevy, které tak usilovně na ZL propagujeme.

Další představenou budiž tedy Cokova Strumaria discifera, v překladu něco jako „divoká miska“, zřejmě podle tvaru drobných, rozeklaných miskovitých kvítků. Ony jsou si květy většiny strumárií navzájem hodně podobné, hlubokých rozdílů mezi jednotlivými druhy jsem zatím mnoho nevypozoroval a obávám se, že ani nevypozoruji. Dokonce u druhu z tohoto článku jsou podle nějakých velejemných detailů ve stavbě květu (tvaru báze čnělky) rozlišovány dva poddruhy – ssp.discifera a ssp. bulbifera. Přestože Cokův materiál pocházel z velmi spolehlivého zdroje – jihoafrické pěstírny Silverhill, není známo, ke kterému poddruhu jeho cibulky patří.

Kromě toho, že S.discifera pomalu a jistě odnožuje do trsu (což by ji trochu řadilo k trsovitější ssp. bulbifera, druhá ssp. discifera má být solitérnější), vyznačuje se ještě jistou zajímavou vlastností. Strumárie obecně jsou spolu s dalšími rody řazeny do skupiny cibulovin, které jsou označovány v angličtině jako „hysteranthous“. Český ekvivalent nebo překlad neznám, ale obsahově to lze popsat jako zatahující rostliny, u nichž kvetení probíhá před tvorbou listů. Což samo o sobě není nijak zásadní informace, ale ono to má zásadní dopad na tvorbu a klíčivost semen. U těchto „kvetoucích nedočkavců“ je to zařízeno tak, že na začátku jejich vegetačního cyklu rychle nakvetou a vytvoří zralá semena, která ještě v téže sezóně okamžitě vyklíčí a snaží se po dobu svých prvních měsíců života vytvořit přežitíschopné cibulky. Tento rychlý start do života se projevuje v tom, že klíčky ze semínek vyráží okamžitě po jejich dopadu na substrát, u některých rostlin jsem pozoroval tvorbu klíčků ještě před vypadnutím ze semeníku. Tyto vlastnosti má i další spousta cibulovin, obdobné projevy jsem zaznamenal u rodů Nerine a Crinum.

Jenom pro pořádek – alternativně opačný projev tvorby semen je u tzv. „synanthous“ cibulí a znamená to dozrávání semen v druhé polovině vegetačního období zatahující cibuloviny, v době kdy je rostlina už plně olistěná. U těchto semen naopak funguje blokace okamžitého klíčení semen díky blokátorům, kdy je třeba, aby semena ležela nevyklíčená do příští sezóny, kterou pak mohou využít celou, aby nové rostlinky nasbíraly dostatek síly na svou první dormanci.

To jsem se v té botanice porochnil, jak to tak po sobě čtu, asi jsem to moc nerozmotal, ale na moji omluvu - já často na hodinách biologie chyběl a pak už jsem to nikdy moc nedohnal. Tak už jen čistě bezpečně malý výtah z literatury: původní výskyt S. discifera je severozápadní Kapsko. U těchto severnějších amarylkovitých cibulovin je doporučováno teplo a světlo i v době dormance (v našem létě), jinak nekvetou. Je skutečně pravda, že letos jsem stěhování kytek pod parapet moc nedal a úspěchy se dostavily – bez jediné kapky vody nakvetly v září až říjnu další tři druhy strumárií. Kdyby byl býval klid a čas na opylování, už by teď pod matkami rostl vesele semenáčkový dorost. Jinak ještě jedna poznámka: skutečně po malých pokusech s povysazováním mohu potvrdit, že všechny strumárie jsou jednoznačně spokojenější jako geofyty, čili jako podzemní cibuloviny. J.

Summary:

Description and experiences with growing of Strumaria discifera from family Amaryllidaceae.

Fotografie 2:

1. Detail květu

2. Rostlina v dnešním stavu