ZEL(e)NÉ LISTY

Ornithogalum longibracteatum, Jaccquin  – nomen ad libitum

Fotografie 1 - Ornithogalum longibracteatum

................................................................................

Jméno jak libo – trochu divný začátek, ne? Asi tím mohu hnát někomu vodu na jeho mlýn, že na jménu kytky přece nezáleží, ale ono je to opravdu v tomto případě zašmodrchané až příliš… Pár názvoslovných kotrmelců, pár dalších zmatků a omylů, ale na začátku i na konci je pořád stále jedna jediná a navíc velmi známá cibulovina z okruhu jihoafrických snědků. Tak jděme na to:

Někde na začátku, dokonce velmi dávném, bylo Ornithogalum caudatum, dodnes asi nejčastěji citované jméno na jmenovkách u této hyacintovité cibuloviny. Je to vlastně „nejprofláknutější“ (ve smyslu nejpěstovanější) cibule v našich sukulentních sbírkách. Někdy se dokonce používá i české jméno snědek ocasatý. Za tuto pozici mohou vlastně dvě věci – jednak je O. caudatum extrémně snadno množitelné pomocí masové tvorby malých cibulkových odnoží na povrchu mateřské cibule (v podstatě jistá forma živorodosti) a jednak se nějakým tvrdošíjným a tradovaným omylem tvrdí, že jde o tzv. „mořskou cibuli“, léčivku našich babiček. Tou pravou mořskou cibulí je ovšem středomořská Urginea maritima. Dalším, už méně podstatným ale také často opisovaným omylem je, že všechny části O. caudatum jsou jedovaté. To se spíše týká té pravé mořské cibule, která při špatném užívání a dávkování může být až jedovatá. Zato ornitogala, po česku snědky, by měly být v podstatě všechny „k snědku“, čili bez následků poživatelné (ale neověřoval jsem to na sobě, takže vás nechci pobízet k živelnému ochutnávání těchto rostlin).

Jméno O. caudatum je sice hezké, ale dnes už neplatné, pro naši rostlinu je správné zařazení Ornithogalum longibracteatum. Pod tímto jménem figuruje v naprosté většině cibulové literatury. V přírodě tato rostlina vegetuje od západního a jižního Kapska přes východní Kapsko i do dalších oblastí východní Afriky, uvádí ji jako domácí rostlinu i moje kniha o  keňské flóře. U nás v kultuře je v podstatě stálezelenou rostlinou s hlavním obdobím růstu v našem létě, nakvétá většinou v tomto období, synchronně s ostatními ornitogaly a příbuznými albukami. Snese sluneční úpal i menší polostín, v zimě je při omezené zálivce celkem chladnomilná a nevadí jí poklesy pod 10°C. Dospělá cibule mívá kolem 8cm v průměru, 8 až 12 lanceolátních poměrně dlouhých listů o šířce 5cm a délce i přes 50cm. S květenstvím dosáhne výšky až 150cm, pokud ovšem květenství pod tíhou velkého množství květů nepolehne, což se bohužel v našich podmínkách stává často. Květy jsou bílé se zelenými proužky a nakvétá jich postupně od spodu vskutku velký počet. Kytka je samosprašná a semínka snadno klíčí, většinou se však množí právě již zmíněnými odnožemi, čímž se ale ještě víc podpoří „živorodost“ O. longibracteatum.

Nechci se vyžívat v dalších taxonomických přesunech a změnách, tak jen skutečně na závěr - v posledních letech se v rodu Ornithogalum odehrávají nové, nyní odstředivé tendence se vznikem nových podrodů a rodů a tak například naše ornithogalum se nyní platně jmenuje Loncomelos caudatus (Jacq.), Josef Dostál. Už je těch změn opravdu hodně a zmáhá to už i mne. Ale přece jen ještě jedno jméno zmíním – je to domorodé pojmenování v místním jazyce Zulu, které je velmi roztomilé, určitě se používá pěkných pár set let a měnit se nebude – Umbabaza. Takže cibuloví přátelé – ad libitum….  J.  

Summary:

Description andd experiences with growing of Ornithogalum longibracteatum from family Hyacinthaceae.

Fotografie 2:

1. Ornithogalum longibracteatum - květenství (inflorescence)

2.+ 3. Ornithogalum longibracteatum - pacibulky (bulbils)