ZEL(e)NÉ LISTY

Ledebouria kirkii (Baker) Stedje & Thulin

Fotografie 1:

1. Kvetoucí Ledebouria kirkii

2. Plody

.................................................................

Prožívám zrovna teď takovou lehce rozpačitou chvilku a než se v tom příliš babrat, je lepší jít něco dělat, v tomto případě psát. Většina čtenářů našich stránek jsou zástupci tzv. mlčící většiny, ale sem-tam někdo nějaký komentář pod článek přidá. Někdo pochválí, někdo se na něco zeptá a někdo zkritizuje (to je nakonec v pořádku). Někdo však při té kritice nepředvede velkou objektivitu a jeho hlavním cílem je zveřejnění odkazu na svoje stránky. Každý má motivaci k surfování po internetu jinou, ale opravdovou encyklopedii sukulentů, poradnu na všechny pěstovací problémy nebo bezednou studnici návodů či fíglů na Zelných listech nehledejte. Je to a stále bude deník jedné malé sukulentní sbírky a zážitků kolem ní. I proto nakonec dnes sahám po méně populárních cibulích, protože je opravdu mám rád, zkouším je pěstovat a u nás ve sbírce jich najdete hodně.

O tom že část afrických ladoněk, tj. zástupců velkého rodu Scilla, byla přesunuta do rodu Ledebouria, jsem psal už několikrát. Je to případ i této robustnější cibuloviny, kterou jsem zakoupil se jmenovkou Scilla kirkii, i když už je víc jak 15 let přesunutá mezi ledebourie. Je to můj druhý pokus o její pěstování, první skončil neúspěchem, kdy se po chladném zimování příští jaro neprobudila. Je to sice škoda a ztráta, ale kdybych měl do dnešních dnů úplně všechny rostliny, které jsem kdy pěstoval (a uhubil), musel bych mít nejméně pětinásobnou plochu skleníku. Dnes tedy napodruhé, úspěšně nakvetle a dokonce šťastně sprášeně.

Ledebouria kirkii je „stará známá“, dávno popsaná rosltina, rostoucí v přírodě v několika oblastech – jižní Etiopie + Somálsko, Keňa a Tanzánie, a měla by dokonce zasahovat i do východní části JAR. Její cibule má v dospělosti kolem 8cm v průměru a růžice větších netečkovaných (!) listů je až 30cm velká. Květenství je opravdu typické tvarově i barevně, klasická ledebourie. Problémy byly trochu s pokusy o její opylování, naprostá většiná ledebourií jde opylit velmi snadno, u této je výsledek mnoha snah pouze 2 plody a nakonec kdoví, jestli to byla zásluha nás pěstitelů nebo nějakého pozdně letního hmyzu. Každopádně radost a šance získat potomstvo. Tato L. kirkii by neměla na rozdíl od svých jihoafrických sestřiček odnožovat.

Pěstování je východoafrické – moje cibulovina pochází ze Specksovy pěstírny a její domovina je Tanzánie, provincie Iringa. To znamená určitá specifika, pozdější buzení do vegetace a obliba vyšších teplot. Také raději opatrnější suché ale zároveň teplejší zimování. Víc doporučit neumím, protože nevím.

Na závěr jenom jednu zajímavost, kterou jsem našel na internetu. Druhové jméno „kirkii“, které je poměrně časté u dalších sukulentních i tropických rostlin z východní a střední Afriky, je po jedné historické osobě spojené s botanikou a touto oblastí. Sir John Kirk (1832-1922) byl zajímavou postavou anglické koloniální historie, byl současníkem a dokonce i souputníkem cestovatele Livingstona (zúčastnil se jeho 2. africké výpravy jako lékař a přírodovědec). V dalších letech pracoval v různých funkcích jako koloniální úředník a nejvíce se zapsal jako bristský konzul na ostrově Zanzibar. J.

Fotografie 2 - Předchozí Ledebouria kirkii