ZEL(e)NÉ LISTY

Iris pumila L. – začátek něčeho nového

Fotografie 1:

1. Trs I. pumila v létě

2. Žlutě kvetoucí I. pumila

......................................................

Tak mě nakonec ta sněženka sepsaná před časem Radkou vyprovokovala. Takže cibuloviny na ZL zase ano i když aspoň trochu jinak (nebo spíš jiné). Ohlasy na Cibulománii – fotoknížku věnovanou exotickým cibulovinám jsou vcelku dobré, i když asi největší radost přinesla nám, samotným autorům. Protože se snažíme jít „stále dál“, uzrálo v nás přes zimu pokračování této nadšenecké malonákladové publikace. V podstatě už jsme začali „dělat na dvojce“, což by měla být Cibulománie II – z našich českomoravských písků, skal a stepí. Teď mi (nevím proč) v hlavě naskočila melodie „skal a stepí, divočinou….“, ale nakonec proč ne, vždyť i u nás lze pořád ještě najít poslední kousky středoevropské divočiny, ve které rostou původní divoké rostliny se svojí skromnou krásou. Naším dalším cílem bude tedy zmapování (nafotografování, sepsání a vydání) cibulovin české přírody. Někde ve stadiu ideového zrodu je Cibulománie „trojka“, kterou bychom rádi věnovali fotografiím cibulovin z jedničky v jejich původním prostředí, za pomoci našich kamarádů-cestovatelů-fotografů, kteří nám předběžně slíbili svoje snímky z nalezišť, které navštívili. Kromě tohoto momentálně děláme ještě na dalších dvou fotoknížkách, tentokrát z jiné (historické) oblasti, a lákají nás „stále dál“ další a další témata i formy. Jen ta naše zaměstnání nás v podstatě brzdí (i když - důchod se snad blíží…).

Zpět k botanice. Rod Iris je je velký rod s velkým výskytem – celkem kolem 280 druhů v Evropě, Asii a Severní Americe. Čeleď je pochopitelně Iridaceae (i když co je v dnešní taxonomii pochopitelné…). Vzhled irisů, neboli kosatců, je celkem typický, větší či menší trsy mečovitých listů, větvené oddenky pod zemí a rozeznatelné typické efektně tvarované květy různých barev, většinou s „kartáčkem na vnějších okvětních cípech. V Evropě se zástupci tohoto rodu vyskytují od Středozemí až po Skandinávii, v našich zemích roste celkem 8 druhů, i když žádný není u nás endemický (I. pseudacorus, I. graminea, I. spuria, I. sibirica, I. arenaria, I. pumila, I. variegata a I. aphylla). Další kosatce, které v naš přírodě nalezneme, jsou utečenci z kultury, ze zahrádek a jiných výsadeb.

Dnešní druh Iris pumila má areál výskytu v jihovýchodní a jihu střední Evropy (a pak ostrůvky výskytu směrem na východ až po Ural a Kavkaz), u nás se „nejsprávněji“ vyskytuje na jižní Moravě (lokality v Českém středohoří jsou pravděpodobně nepůvodní). My jsme se s tímto krásným nízkým kosatcem (pumila= nízký) setkali několikrát na Pouzdřanské stepi, jednom z nádherných kousků naší divočiny. Tento druh je celkem variabilní v barvě květů, nejčastěji je to modrofialová (v různých odstínech), méně často světle žlutá a nejvzácnější je albinotická, bílá forma. My jsme zastihli na Pouzdřanech právě onu žlutou formu, která kvete časově později, po fialové.

Listy jsou I. pumila poměrně krátké a jsou v počtu 3-4 na jednom stonku. Pod zemí jsou ony už zmíněné dužnaté, článkované oddenky, kterými se rostlina šíří do malých kolonií a koláčů. Krátké květní stopky nesou vždy jeden květ, který vytrvává několik dnů (většina iridácek má krátkověké květy). Hlavní doba kvetení je duben až květen.

Rostlina oblibuje teplá a suchá stanoviště, u nás jsou to převážně suché stepi nebo skalní terasy či výchozy. Je plně mrazuvzdorná a proto je celkem oblíbená jako skalnička. Tady pozor – Iris pumila je silně ohroženým a tím logicky chráněným druhem, proto jej zásadně z přírody nebereme. Naštěstí je v různých prodejích k dispozici dostatek kulturních rostlin včetně velkého počtu kultivarů. Poslední zajímavost – květy tohoto kosatečku příjemně voní. J.

Fotografie 2 - kvetoucí I. pumila