ZEL(e)NÉ LISTY

Eucomis bicolor Baker - taky něco pro zahrádkáře

Fotografie 1 - Eucomis bicolor

........................................................................

V pořadí třetím eukomisem na ZL bude klasika převeliká, vzhledově celkem jasně odlišitelná a možná, že i na našich zahrádkách nejpěstovanější – Eucomis bicolor, česky chocholatice dvoubarevná, konkrétně bílo-fialová. Není nutno stále psát o nedostupnostech, tahle hlízovina z čeledi Hyacinthaceae (postaru též Liliaceae) je prostě k sehnání všude. To jí ale zcela nic neubírá na zajímavosti až vzhlednosti, i když ne každému musí tento typ květenství připadat nádherný.

Ke mně se E. bicolor dostala jako dárek v podobě velkých odnoží, které se jejich majiteli už nikam nevešly. Od dob, kdy se v našich končinách usadili španělstí všežrouti, je lépe tyto a podobné rostliny raději umísťovat do nádob než do volné výsadby, kam by vlastně patřily více. Na záhoně dorůstají sice větších rozměrů a vyššího květenství, ale i v dobře dimenzovaném a vyhnojeném květníku větších rozměrů umí nadělat spoustu parády. Pochopitelně hlavní okrasou je válcovité květenství se spoustou kvítků, uspořádaných do válce nebo chocholu, odtud české jméno chocholatice. Moje E.bicolor je jednou z mnoha pěstovaných forem, kvítky jsou bílé s výrazným purpurovo fialovým okrajem, existují i další vyselektované formy. Tento fialový lem se vyskytuje i na listenech na vrcholu květenství, které tvoří takovou plochou stříšku, a také na okrajích hlavních listů. Ty jsou celkem dužnaté, široké kolem 10cm a dlouhé od 30 do 50cm. Květenství je spíše nižší, 20-30cm a nese přes 50 kvítků, které se odspodu otevírají.

V přírodě roste Eucomis bicolor na východě JAR, konkrétněji od východního Kapska do KwaZulu Natal a Mpumalangy. Tam se vyskytuje jako součást travnatých až lesnatých společenství ve středních až vyšších nadmořských výškách, nejvýše vystupuje do 2800 m.n.m.

Pěstování v našich podmínkách je zcela jednoduché, nejvhodnější jsou velké květináče nebo plastové mísy, ve kterých se umístí více hlíz. Vegetace je klasická letní, eukomisy nejsou mrazuvzdorné a to ani náznakem, jarní přízemní mrazíky poškodí jak křehlé listy tak i vyrůstající květenství. Po většinu jara i léta jsou listy E. bicolor pevné a stojaté, koncem léta až na podzim začnou měknout a poléhat, nakonec i zasychat. To je vhodné doba na uložení rostlin někam do bezmrazého prostoru, klidně i do tmy. Hlízy lze i vyjmout ze země, není to ale nezbytně nutné.

Rozmnožování je v zásadě možné třemi způsoby, jako u všech eukomisů – odnožováním, výsevem a listovými řízky. Vzhledem k tomu, že však silné hlízy tvoří dostatek odnoží a i nákup květuschopných rostlin je velmi ekonomický, nejsou ty ostatní, zdlouhavější metody třeba.

Tak máme představenou jednu dávno pěstovanou klasiku z tohoto rodu a můžeme se pomalu chystat na novinku, která si cestu do našich sbírek teprve hledá – miniaturku s úžasně skvrnitými listy – Eucomis vandermerwei. Jsou k sehnání jak rostliny, tak i semena. Jedna z mých rosltin se chystá do květu a pod stolem se tísní rozpikýrovaný výsev z letošní zimy. O další téma je tedy postaráno a na další roky je možno se rozhlédnout po tomto rodu někam dál – z dostupných je to Eucomis autumnalis, z těch větších třeba Eucomis pole-evansi a z těch vyložených horských miniatur třeba zatím nedostupné E. montana nebo E. schijffii. J.

Fotografie 2:

1. Báze listů

2. Květy