ZEL(e)NÉ LISTY

Drimia uniflora  J.C.Manning & P.Goldblatt - filigránská miniaturka

Fotografie 1 - Drimia uniflora

...............................................................

Před časem (on už to bude asi měsíc) jsem slíbil ještě jednu, poslední lachenálii minulé zimy. Měla to být Lachenalia hirta, ale vyklubala se z ní po nakvetení nakonec jiná. Už jsem byl z té rošády jmen unavený a nechtěl jsem tím nakonec už ani obtěžovat čtenáře ZL (stejná notečka nakonec otráví každého) a tak přesto, že šlo o lachenálku velice pohlednou, schovám si ji na příští rok. Příště nebudu slibovat a nechám se inspirovat vždy tím, co na mě z té okolní sukulentní a cibulové změti vykoukne.Dnes tedy drimie.

Ale aby to nebylo zase tak přímočaré, i u této filigránské cibulovinky z jihu Afriky to nebylo taxonomicky jednoduché (přátelé odpusťte). Cibulový a trochu i sukulentní svět ji dlouhá léta znal pod jménem Litanthus pusillus Harvey. Byl to monotypický rod, čímž bylo jasné, že si s ní botanici moc nevěděli rady. Teprve až přezkoumání genetické informace umožnilo pánům ze záhlaví článku přeřadit v roce 2000 tuto rostlinu do velkorodu Drimia, spolu se spoustou dalších, až z toho ortodoxním cibulářům běhal mráz po zádech. Budiž, DNA je DNA a nic správnějšího v současnosti nemáme, takže věřme.

Drimia uniflora patří k cibulovým trpaslíkům a je mi trochu jedno, jestli zrovna tahle hyacinthovitá cibulka je ta NEJ-menší, jak se někdy uvádí (na zápis do Guinessovy knihy rekordů to asi není..). Pozoruhodné je, že na v zásadě jednokvětou cibulovinu má vlastní květ do 3mm, a z celé rostliny jakoby čišela maximalizovaná snaha o totální nenápadnost a úspornost hospodaření s vlastní energií. Celkem je to asi strategie úspěšná, protože areál jejího výskytu nepatří k nejmenším – od Namaqualandu ve východním Kapsku až po provincii Limpopo v Zimbabwe, vyhýbá se asi příliš extrémní Namibii a Botswaně. Roste v nadmořských výškách od 200 do 3000 m.n.m., většinou ve společenstvích s ostatními sukulenty. Vyloženě sama málokde obstojí, krčí se aspoň pod nepatrnou ochranou ostatních robustnějších rostlinných osidlovačů. Ale na druhou stranu potřebuje také aspoň někdy vykouknout a užít si trošku sluneční energie. Na stanovištích s vyšší vegetací , např. trávou, neobstojí.

Zásobní orgán Drimia uniflora je zelená cibule se slabou šedivou slupkou o průměru max 13mm, květuschpné jsou však cibulky už podstatně menší, kolem 5mm. Tento hlavní majetek cibulky se sice původně schovává mírně pod povrchem, ale je-li obnažen na světle, vesele asimiluje a energeticky přispívá k energetické bilanci rostliny. Ony totiž vlastní listy té práce moc neodvedou – drimie jich má většinou 1-2, maximálně 3. Jsou nitkovité, průměr pod milimetr, délka od 20 do 80 mm v závislosti na výživě a přísunu vody. Krátké listy jsou „stojací“, ty delší polehávají. Rostlina má sklon k pomalému odnožování do trsíků. Dosud byl popis nuda i pro cibuláře, ale v okamžiku nakvetení má oko přece jen o co zavadit – květní stonek má 20-40mm a nese zpravidla jen jeden květ, méně už to nejde. V kultuře, kde rostlinkám více podstrojujeme, se občas objevují i květy dva. Barva i tvar květu viz foto. Tyto květy nemají dlouhého trvání a domnívám se, že budou samosprašné.

Vlastní vegetační cyklus se mi jeví jako zimní s vykvetením na jeho konci. Nepěstuji totiž tuto cibulovinku dlouho a ony si někdy dělají co chtějí. Literatura hovoří o nakvétání v době, kdy uschnou listy. To se v mé sbírce neděje, zdá se, že při nepřerušení zálivky olistění vytrvává (jen se vymění staré listy za nové) a lze tak tuto drimii pěstovat jako stálezelenou.

Na to, že je to taková drobnůstka, jsem toho o ní sesmolil až dost. Na každý pád jsem ale přesvědčen o tom, že i tahle Drimia uniflora do našich sbírek patří po bok jiných podobných zajímavostí - zvláštností, jako například Schizobasis intricata, či některá drobná eriosperma. J.

Summary:

Description and experiences with growing of miniature Drimia uniflora.

Fotografie 2:

1. Květ (The flower)

2. Cibule (The bulb)