ZEL(e)NÉ LISTY

Drimia sp., Valley of Desolation, Great Karoo, RSA

Fotografie 1:

1. + 2. Drimia sp., Valley of Desolation, RSA

3. Rostlina v období sucha (A plant in dry seassion)

.................................................................................................

Teď (půlka března) je pro pěstitele sukulentů a dalších skleníkových kytek velmi složité období, vyznačující se velkými extrémy. Zakouslá zima se nechce pustit, předvádí všechny své problémové stránky a přitom březnové sluníčko už má pořádnou sílu a když se opře do střechy skleníku, dějí se divy. Na jedné straně velmi chladné noci a třeba i studené bezslunečné dny, kdy se topí ostošest a všechny škvíry jsou utěsněny a na straně druhé, když slunce vykoukne, teplotní výkyvy směrem ke třiceti stupňům a klidně i přes. To se pak rychle vymýšlí jak a kudy větrat, aby horko vyletělo ven a miláčkové to přečkali bez úhony.

Podobné extrémy se odehrávají v dubnu každodenně mezi jednotlivými květináči. Včera napité a dužnaté listy zimních kytek visí odevzdaně přes okraje svých nádob a na poslední chvíli ještě přelévají sílu do svých zásobních orgánů. A naopak včerejší zcela prázdné květníky jsou na povrchu proraženy špičkami listů (někdy i květenstvími) letních záležitostí. Všechno je jak očarované, jak kdyby v noci chodil v uličkách skleníku sukulentní kouzelník, svou hůlkou se dotýkal rostlin a čaroval. Je to i okamžik, kdy silnější, atraktivnější a vzácnější kytky jakoby přebijí ty obyčejnější, které v zápětí živoří na okraji zájmu. Proto jim chci vzdát čest a slávu (a taky trochu i omluvu) a jedné z takových věnovat dnešní článek.

Je to jihoafrická cibulovina (dárek od přítele cestovatele), zástupce velkého rodu Drimia, bohužel toho času bez druhového jména, ale zato s lokalitou jak z amerického thrilleru. Nemá to lehké, roste v zimě a kvete v létě (jak už to u drimií občas bývá) a tudíž vždycky se na ni jakoby zapomene, když se vybírá adept do werbáře. Patří do skupiny tzv. šupinatých drimií, o kterých už jsem na ZL psal. Nejpěstovanější a tím nejznámější z nich je Drimia haworthioides, o které určitě taky někdy napíšu. Pro představu co má pod zemí v květináči, jsem provedl „výklep“, který byl fotozdokumentován. Pár listů s výrazným třípruhým uspořádáním vyrazí z cibule na podzim a vegetuje do těchto dnů, kdy postupně zasychá. Pak se několik měsíců nic neděje, až v půlce léta vyrazí z bezlisté a nezalívané podzemní šupinaté zásobárny květenství. Pokud se podaří opylení (které se naštěstí minulé léto podařilo), semeníky dozrají (a semínka vypadnou) právě přesně na začátku vegetačního období a mají šanci narůst za svoje první půlroční růstové období do podoby, ve které vydrží další půlrok nasucho.

Jako správný určovací maniak jsem se snažil i u této „no name“ cibulky, zatím je to jen v náznaku. Lokalita je jasná, je to kousek od známého východokapského městečka Graaf-Reinet, kde rostou i další velice pěkní zástupci jak sukulentní, tak cibulové říše. Jmen drimií z této a okolních oblastí jsou mraky, bohužel k nim nejsou popisy nebo fotografie. Proto zatím zůstávám pouze ve stadiu úvodních spekulací. Mám jinou, velice podobnou rostlinu se jménem Drimia harvestvalensis, ale toto jméno inernet nezná. Samotné květenství mi připomíná „konvalinkové“ květenství, tak třeba to bude Drimia convallarioides, ale přestože jsem si sehnal semínka pro porovnání, bude to několikaletá záležitost než semenáčky pravé D.convallarioides dospějí do porovnatelné velikosti.

Proč tedy vlastně o této podivné, pod zemí členěné cibulovině vlastně píšu? Protože v těchto dnech zatahuje a uléhá ke svému letnímu spánku a právě nyní úspěšně vyklíčil výsev jejích semen z loňského roku. Bude tedy časem dostatek materiálu, vegativně i generativně namnoženému, od zvláštnosti z daleké jižní Afriky, z údolí bezútěšnosti, Valley of Desolation. J.

Summary:

Description and experiences with growing of no- name species of genus Drimia from Valley of Desolation in RSA.

Fotografie 2:

1. Květenství (A inflorescence)

2. Klíčení semen (Germination of a seeds)

3. Drimia harvestvalensis