ZEL(e)NÉ LISTY

Albuca setosa, Jacquin

Fotografie 1 - Albuca setosa

.........................................................

Zelení přátelé i čtenáři ZL, slibuji, že už opravdu konečně začnu psát taky o nějakých sukulentech. Ale jak se v poslední době dostávám stále do většího nestíhání, řeším i na tomto webu spíše různé resty a opuštěné rubriky (ještě mě například čeká něco sepsat o zkušenostech s naším ne-skleníkem) a kytky spíše jen přemisťuji než popisuji. Dnes to bude taky restík, článek o cibulce ze skupiny albukovitých. Už jsem psal na ZL o třech albukách, přibude tedy čtvrtá, což zase z hlediska velikosti tohoto rodu a doby trvání ZL není žádná smršť.

Rod Albuca tedy úspěšně přečkal poslední taxonomická zemětřesení, o kterém jsem už jednou psal, a uhájil si aspoň pro chvíli svoji samostatnost. Už se sice nehovoří o stovce druhů, vypadá to spíš na počet někde mezi 60-80, ale ono je to stejně poměrně hodně. Mnoho druhů albuk roste na velkých areálech a mají proto více synonymických jmen a je zde určitě prostor pro týmy polních botaniků i jejich laboratorních kolegů, kteří jednou nějakou revizi tohoto rodu stvoří. Jenom nebude lehké se k ní dostat, i když tady spoléhám na své nové rakouské hyacintovité přátele s jejich dlouhými prsty, ti ji sehnat dokážou.

Mám ve sbírce několik albuk s takovým zajímavým habitem – vrchní část jejich zatahující cibule je schovaná do jakoby vlasaté ochrany připomínající hnědou jutu. Právě nyní jedna z nich kvete a mě to vyprovokovalo ji zkusit dourčit. Naštěstí to nebylo zase tak komplikované díky tomu, že nejde o nic vzácného, naopak o široce se vyskytující albuku s typickým vzhledem. Je to Albuca setosa, dávno popsaná a v Jihoafrické republice rozšířená albuka, rostoucí na západě od jižního Namaqualandu, přes Karoo a všechny Kapska až do Swazilandu na východě. Proto má pochopitelně mnoho místních forem a odchylek, to podstatné však u ní zůstává. Je to ona jutovitá síťka v horní části cibule, která vzniká odeschnutím a rozpadem nejstarších listů. Z nich vlastně zůstanou jen mrtvé nejpevnější části ve formě ztvrdlých vláken listů. Je to zvláštní strategie směrem k nějaké ochraně, které ale ještě nerozumím. Jisté ale je, že tato cibulka vyhledává hodně suché a nevýživné půdy, různé kamenité až skalnaté svahy a někde šplhá i do vyšších nadmořských výšek.Třeba to s tím souvisí a je to ochrana před chladem i před přehříváním. Vlastní cibule je střední velikosti a roste celkem hodně pomalu. Ta moje největší (dárek od slovenského cibuláře) má v průměru určitě přes 4cm. Listy jsou v menším počtu (do 6) a jsou celkem měkké a rychle se směrem od cibule zužují. Vůbec to vypadá, že na cibuli dlouho nevydrží a v extrémních podmínkách rychle odesychají. Ve skleníku je to jiné, tam jim kapku vody dávám pravidelně, a tak jsou listy trvalejší, přesto mají sklon k onomu odesychání od konců. Květenství je sympaticky nízké, albukovské květy jsou vztyčené a tvoří pohlednou několikatýdení záležitost. Květy se postupně odspodu otevírají a po několika dnech zasychají. Barvy květů mohou být podle literatury od čistě bílé přes krémovou, žlutavou k tmavším odstínům, je to určitě dáno různými lokalitami ale hlavně asi dostatkem jihoafrického sluníčka. V kultuře jsou květy pochopitelně bledší.

Všechny moje Albuca setosa mají hlavní dobu vegetace od podzimu do jara, v našem létě odpočívají. Je to dáno jejich západokapským režimem. Určitě ale existují i jiné formy s obráceným režimem, například ty ze Swazilandu nebo východního Kapska. J.

Fotografie 2:

1. Zbytky listů u báze nadzemní části rostliny

2. Poupata a květy