ZEL(e)NÉ LISTY

Pohádka o pěstování, aneb skleníky, foliáky a „karboníky“.

   Vzala jsem si za úkol nelehkou věc: popsat všechna stádia pěstování sukulentních rostlin, kterými jsem během minulých deseti let prošla. Proč je to úkol nelehký, když by se to dalo napsat několika větami, možná i slovy? O stavbách pěstebních zařízení se napsaly už možná stovky návodů, popisů, fejetonů, zamyšlení a jiných elaborátů. Takže jak na to a při tom vás nenudit? Nebude to vůbec jednoduché, ale možná už vím.

   Bylo nebylo, dávno tomu. V jednom malém městečku u německých hranic žil bratr se sestrou. Už od pubertálních let našel zálibu v pěstování na ty končiny neobvyklých rostlin, byly samý trn a když se do nich píchlo, vytékala z nich hustá šťáva. Nebylo jednoduché ty rostliny shánět, jejich domovem byly končiny velmi velmi vzdálené, dalo by se říct, že se pro ně muselo jezdit přes hory, doly a moře. Bratr jich dal dohromady pěknou skupinku, naučil se je množit ze semínek a každou chvíli se kochal krásou jejich květů. Když mu vykvetla Královna noci, nadšeně lákal starší sestru, aby tu vzácnost nepromeškala. Ta jeho rostlinám příliš nerozumněla, nechápala, co může být na těch pichlácích krásného.

   Uplynulo mnoho let. Bratr musel za obživou do světa a ke své velké lítosti musel rostliny přenechat jiným, protože nebyl nikdo, kdo by se mu o ně staral. Když nadešel čas a on se opět usadil, vrátil se ke své zálibě z minulosti a začal si zase shánět ty podivuhodné kytky, kterým všichni včetně sestry říkali kaktusy. On však věděl, že nemá pro rostliny místo s dostatkem světla, takže za oknem by kaktusy trpěly a deformovaly svoje tvary. Proto si objednával nekaktusové rostliny ze sukulentní říše. A protože každý, kdo má nějakého koníčka, se rád o něj dělí s ostatními, i on zkusil dát několik odnoží  kytek svojí sestře. Ta je dle jeho návodu a rad zasadila a kupodivu povětšinou neuhubila. Měla totiž pro pěstování suchomilných rostlin jednu obrovskou přednost: zapomínala kytky zalévat. Intervaly v zálivce byly velice nepravidelné, takže si sukulenty musely připadat jako ve své domovině. Začala si po květinářství kupovat další a další sukulenty, aby těm prvním nebylo na okně smutno a záhy u ní nastal obvyklý problém pěstitele: kam s nimi? Okenní parapet praskal ve švech, a tak se rozhodla, že poprvé v životě vyrobí pro kytky příbytek.

    Protože jediné místo, kde mohly sukulenty mít dostatek světla, byl balkón, příbytkem měl být balkónový skleníček. Jako materiál posloužila dvířka jakési staré skříňky, jako podstavec kovový stojan odněkud z bazaru. Sklo navrch a dozadu, aby bylo na rostliny dobře vidět. Ty se odměnily násadou květů, takže bylo na co se dívat. Skleníček sloužil několik let, postupně chátral a chátral, rostliny přibývaly a také ubývaly, jak už to v začátcích u každého pěstitele bývá. Když už poptávka po místě převýšila nabídku a navíc došlo ke změně adresy, našlo se místo na malé zahradě na stavbu dalšího prostornějšího příbytku: foliáku. Místa bylo několikanásobně více a díky dveřím naproti sobě dostaly sukulenty to, co jim asi většinou nejvíc schází, a to je pohyb vzduchu, většinou celodenně. K tomu trochu stínu od jabloní poblíž a kytky byly moc a moc spokojené. Jediným problémem byla ona věčná otázka: Kam s nimi, v tomto případě v zimním období? V tenhle okamžik přechází celkem poklidná pohádka v docela slušné drama.

   Místo děje: úzká nevyužitelná betonová terasa s ošklivým zábradlím před domem uprostřed obce. Obsazení: autoři stránek + velmistr cechu zedníků. Název: Jak vyměnit ošklivou terasu za krásný polykarbonátovník. Samotný děj se dá velmi zestručnit náhledem do scénáře. Léto, 35 stupňů beze stínu, slunce, vedro, rozpálený beton pomalu největší kvality, spousty kovu v něm, sbíječka na nejvyšší obrátky, prach, pot, bolavé ruce. Toho betonu bylo nekonečně, koleček plných suti také a puchýřů nepočítaně. Nadšení střídala beznaděj, onen úkol postavit polykarbonátovník před prvními mrazy se vzdaloval s každou další šílenou vrstvou betonu. Kolemjdoucí povzbuzovali, radili, nebo si za rohem škodolibě ťukali na čelo: Kdo to kdy viděl, stavět takovou stavbu pro obyčejné kytky? Sbíječky se zvětšovaly, kontejnery nestačily a ruce už nebyly cítit. V závěru při úplném vysílení pomohla šťastnou náhodou těžká technika a místo na stavbu bylo připravené. Chválabohu si zima dávala načas, takže bylo možné začít se samotnou stavbou v době, kdy už jsou kytky jindy dávno pod střechou. Teď už to šlo celkem rychle: štěrk, beton, izolace, beton, zdi. Překonaly se drobné zádrhele, jako byly třeba úhledné psí stopy v čerstvé betonové podlaze (pes možná zatoužil mít svůj chodník slávy). Pak už to byla hlavně otázka peněz a štěstí: konstrukce, nátěry, polykarbonát, těsnění.

   Začátek akce v půlce července, stěhování sbírky v půlce prosince. Takže nakonec drama se šťastným koncem. Myslím si, že ho v budoucnu ještě jednou dostanete popsané druhým aktérem, technicky založeným pesimistou Jirkou, přeci jen, na spoustu věcí se dívá z jiného úhlu. Na závěr mě napadá jen otřepaná, ale pravdivá fráze:  práce to byla šílená, ale hlavně, že je teď kytkám v teple dobře.             R.

 Úplnou fotodokumentaci  stavby najdete ve fotogalerii Polykarbonátovník.

Fotografie:

1. stádium: okenní parapet

2.stádium: balkónový skleníček

3.stádium: foliák

4.stádium: „karboník“

Summary: An article about stadiums of growing plants which succulent grower can go through.

Photographies:

1.stadium: Parapet of window

2.stadium: Balcony greenhouse

3.stadium: Polythene greenhouse

4.stadium: Polycarbonate greenhouse

Zpět na úvodní stránku (Home) www.zelenelisty.estranky.cz