ZEL(e)NÉ LISTY

Malý fejeton na téma „plynutí“.

Na otázku – Co vlastně plyne? – lze zodpovědně odpovědět: plyne voda, plyne čas, plyne život. Na takto položenou otázku na našich Listech lze však také lehce nezodpovědně odpovědět: mohou plynout i kytky. Je to sice evidentní protimluv, ale věřte mi, ony skutečně umí plynout.

Chápu, že k tomuto zdánlivému nesmyslu musím podat nějaký komentář, případně příkladné příklady. Budou pochopitelně ze života mého (i mých přátel) se sukulenty a podobnou flórou. První podobou tohoto pohybu je plynutí průběžné. Jsou to pěstitelské začátky každého z nás, kdy kytky stále přicházejí, ale nějak i stále odcházejí, čili odplouvají. Nejsou totiž pro ně vhodné podmínky, jak teoretické tak praktické a tak si klidně v jedné vlně připlují, aby vzápětí v druhé vlně zmizely v zeleném propadlišti. Smutné, leč pravdivé. Druhou podobou plynutí může být také malé tsunami, taková katastrofická likvidace většího množství nastřádaného sukulentního materiálu v jedné odlivové vlně – příčin (samozřejmě už objektivních) bývá rozmanitě – porucha vytápění sbírkových prostor v kombinaci s největšími mrazy, stávka větracího soustrojí v okamžiku rekordního slunečního svitu, totální přebytek vody podpořený chladem (raději blíže nerozebírám, abych nepřivolal) nebo nějaká plošná nemoc či škůdce.

Další formou plynutí může být v další fázi něco jako uvíznutí na suchu. To zase když to neteče, nejde to a nedaří se. Prostě se jako sběratel upnete na nějakou kytku, nebo jejich skupinu, a ony jsou… – tedy vlastně nejsou, neklíčí, nerostou. Neplynou, nevyskytují se, vymizely. Taky moc hezké období.

Pak je zase sběratelsky naopak velice příjemná fáze, kdy ony vysněné a vytoužené kytky plynou tak nějak samy od sebe. Jednotlivé střípky unikátní kolekce přistávají s pravidelností přílivu na břehu vaší sbírky a vy jako mírně letargický Robinson přijímáte ty plynoucí dary a umísťujete je s lehkostí umělce do chybějících míst své originální mozaiky.

Určitě na každého pěstitele čeká nejnádhernější fáze – fáze splynutí. Bez touhy po dalších novinkách a ještě větších sukulentních lánech, posedávat zklidněně a šťastně ve svém dokonalém světě mezi svými zelenými druhy a splývat, dýchat s nimi jeden vzduch, pít jednu vodu a stát se jedním z nich….

Po tomto vrcholu bohužel čeká na každého pěstitele a na naprostou většinou sebedokonalejších sbírek skutečně závěrečné dějství, bohužel trochu smutné i když neodvratné – společné odplynutí. J.