ZEL(e)NÉ LISTY

Chvála zeleného bláznovství

Začátkem listopadu jsem si u jednoho pana pěstitele koupil pěknou a zajímavou rostlinu. Hezké zakončení letošních zelených přírůstků, do konce roku už ani jedna, řekl jsem a věřil tomu. Koncem listopadu jsem neprozřetelně šel kolem květinářství, kterým se spíš snažím vyhýbat a ve výloze uviděl spoustu pěkných rostlin Dischidia pectenoides, po kterých už pár let pokukuji. Téměř týden jsem sváděl vnitřní boj, zda porušit své předsevzetí. Připadal jsem si jako blázen, ale předsevzetí jsou také od toho, aby se nedodržovala a tak jsem si jednu tu zajímavou liánku přinesl domů. Blázen, neblázen, mám z ní radost.

Už se vám také stalo, že jste si kvůli kytkám připadali jako blázni, nebo vás kvůli nim někdo za blázna považoval? To se asi stává, když nějaký koníček začne přerůstat z uměřeného zájmu do trochu nebo víc než trochu intenzivní podoby. Místo několika kytek v bytě, jak to obyčejně bývá, jsou jich plná okna a všechna místa blízko nich. To potom často slyším „No ty tu máš kytek, ty jsi blázen“. A když se někomu zmíním o tom, že ráno vstávám brzo, abych kytky zalil dřív, než jdu do práce, tak to jsem za cvoka téměř pokaždé. Já si tak díky kytkám někdy také připadám. Alespoň téměř vždy, když si do toho už beztak kytkami zaplněného bytu přináším další a řeším ten známý problém, kam s ní.

Název dnešního příspěvku je převzat a upraven podle názvu knihy středověkého myslitele Erasma Rotterdamského Chvála bláznovství (myslím, že ten název si od něho vypůjčili i jiní autoři) z roku 1509, ve které je hlavní myšlenka, že veškeré štěstí v lidském životě pochází právě z bláznovství. Co si to nepřiznat, dnešní doba je pořádně bláznivá, ale že by byla pořádně šťastná? Na druhou stranu jen s rozumem člověk ke štěstí asi také těžko přijde....

A tak každému z lidí ke štěstí, nebo ke spokojenosti pomáhá nějaký zájem, který se druhým může zdát trochu bláznivý. Když o tom budete chvíli přemýšlet, zjistíte, že to zelené bláznovství není zas tak špatné. Ano, stává se nám návykem, nutností, někdy je trochu jako droga. Pokud kromě kytek stíháme chodit do práce a přiměřeně normálně žít, není to tak hrozné. Mohlo by to být i horší, co například hodiny prosezené u televize nebo počítače. Někdo si plní hlavu nesmysly z bulváru , nebo z dalších časopisů, které radí jak žít a co mít, abychom byli šťastní, někdo má plnou hlavu fotbalu, hokeje, sbírek známek, obrazů a kdoví čeho všeho (nic proti tomu, každému, co jeho jest), my máme hlavu plnou kytek.

Možná je to touha po ztraceném ráji, v něm byl člověk určitě blíž přírodě a zeleni, než je to v dnešní době a v dnešních městech. Možná, že nikdy žádný ráj nebyl, ale určitě byl čistější vzduch, voda a té zeleně kolem bylo jistě také tolik, že si je naši předkové do jeskyní tahali tak leda na jídlo. My si svou zeleň do bytů možná pořizujeme právě pro nedostatek přírody kolem nás.

Nebo pro něco jiného? Lidé mají zájem o neznámé formy života, zvlášť o ty mimozemské. Jiné formy života, než jsme my. Není ale právě jednou z těch jiných forem života život rostlin? Ty mimozemské formy zřejmě nebude mít možnost poznat během svého života 99,99999% lidí, ne-li 100%, ale stejný počet se může alespoň okrajově zajímat o ten jiný život, život rostlinný. Co mu to přinese, na to si musí najít odpověď sám. My, kteří jsme rostlinám propadli také.

Když se vezme v úvahu, kolik je rostlinných druhů, čeledí, forem, ani nevím, jak to správně nazvat, je to zájem, který může dosahovat opravdu velkých rozměrů. To se nelze divit, když někdo zatouží sdílet svůj život i byt s některým z těchto jedinců, zvlášť, když mají původ v tak exotických zemích a světadílech, kam se mnozí z nás nikdy nedostanou.

A co ta fascinující věc, jako zrození nového rostlinného života. Každý, kdo nějakou tu rostlinu vypěstoval ze semínka, to zná. To malé, někdy jen zlomek milimetru velké, zdánlivě neživé semínko vám leží na ruce. Trocha země, vody, tepla a najednou se ven směrem vzhůru dere něco malého, zeleného, z čeho může vyrůst i mnohametrový, víc, než století žijící strom. Stromy, když už jsem na ně narazil (čtenáři striktně vyžadující sukulentní rostliny nechť prominou), považuji za zázračné bytosti zeleného světa. Jednou se ke mně dostala kniha Jeana Giona „Muž který sázel stromy“. Pokud jste ochotni obětovat nějakou hodinu, ani ji nemusíte shánět, najdete ji celou na internetu, určitě stojí za přečtení. Já pod jejím vlivem (nevěděl jsem tehdy, že to není skutečný příběh) vysázel kousek za městem ze semen pár „svých“ stromů. Poznal jsem, že to není tak jednoduché, z několika desítek semen zůstaly jen tři stromy. Celé ty roky jsem k nim směřoval své procházky a sledoval jak rostou. Když prší, vždy si na ně vzpomenu, zas budou zalité. Každé jaro jsem se chodil dívat, jak přežily zimu, jak jim začínají růst nové listy. Už mě o pěkný kus přerostly a musím říct, že „mít svůj“ strom, takto od malička vypěstovaný je opravdu zážitek, který bych přál všem.

Tak jsem se v tom pro letošek posledním, bláznivém článku nějak moc rozepsal. Už končím, nebudu zdržovat, jen vám ještě popřeji, aby ten příští rok byl hezký, zelený a třeba i trochu bláznivý. J.K.

Summary:

Commendation of green insanity.