ZEL(e)NÉ LISTY

Ach to je tvarů aneb sukulenty na stromech.

Fotografie 1 - Rhipsalis baccifera

.........................................................

Já vím. Teď, když se prohlásím za kaktusáře, sesype se na mě vlna kritiky. Ale když mám doma na třicet druhů epifytních kaktusů, tak už to přece kaktusová sbírka je. Ne ? A tak bych se chtěl nyní podělit o pár postřehů z jejich pěstování a trošku je tím zpropagovat. Jsou to dosti opomíjené a přitom velice pěkné a dekorativní pokojové rostliny, které dokáží přežít opravdu tvrdé zacházení a ještě pěkně a hojně kvetou. A tak si trochu zájmu určitě zaslouží.

K epifytům mám důvěrný vztah už hezky dlouhou dobu. I má jediná práce v rámci středoškolské odborné činnosti se jmenovala Pěstování epifytů a od jejího napsání uběhlo už dobrých dvaadvacet let. Fakt je, že tehdá jsem byl milovník spíše platonický, neboť se mi nedostávalo pěstitelského materiálu. Vězte ale, že nyní jsem už milovník, praktikující důvěrný, až skoro intimní styk s touto kategorií rostlin. Jedna ze skupin jsou i zmíněné epifytní kaktusy. Pěstuji zástupce rodů Rhipsalis, Hatiora, Lepismium, Disocactus a Pseudorhipsalis. To píšu pro úplnost a s vědomím, že jsem některé druhy našel na internetu zařazené hnedle do tří rodů naráz. Musím přiznat, že to botanické hašteření jde tak trochu mimo mě. V tomhle krátkém článku bych chtěl představit některé z nich záměrně tak, aby reprezentovaly celou škálu tvarů, které mohou nabývat.

Prvním z nich je Rhipsalis clavata. Poměrně rozšířený druh, u kterého známe spoustu podobných, jako je Rhipsalis teres, baccifera aj. Jsou to druhy s trsy bohatě větvených válečkovitých stonků, které visí z větví a ve vhodných podmínkách dorostou i několika metrů délky. Jdou ale dobře zakrátit, a tak nepřerůstají prostory jim vyhrazené. Nakvétají v průběhu zimy nebo v předjaří bohatstvím voskově bílých kvítků, kterých bývá velké až obrovské množství. Čím víc světla, tím víc květů. Výsledkem opylení jsou pak bohatě uzrálé bobule, přilípnuté na větvičky v barvách od vodově bílé, přes narůžovělou, až po temně modrorudou.

Druhý je takový skorokaktus. Jmenuje se Rhipsalis cereiformis. Je taktéž převislý, ale spíše obloukovitě. Jeho články jsou robustní, trojhranné či čtyřhranné, silné i 3cm v průměru. Jo, kdyby měl i tak výrazné květy. Ale to on ne. Květ je vodově bílý a vzhledem k robustnosti rostliny jen málo patrný. Do obýváku doporučuji i kaktusářům, neboť vězte, že tento i píchá.

Třetí zástupce rodu je Rhipsalis ovata. Má ploché články podobně jako zástupci rodu Schlumbergera a z každé areoly květ, také drobný a bílý.

Čtvrtý je můj oblíbený, možná i nejoblíbenější: Rhipsalis paradoxa. Fantastická kytka, jako z jiné planety. Má trojboké stonky …...a teď se omlouvám. Opravdu nedokážu popsat, jakým způsobem se střídají laloky na jeho článcích. Tady je názorně vidět, jaká vymoženost je fotografie. Tak se koukněte na ni. Jinak kvete jen a jen na přímém slunci celkem pěkným, otevřeným, ale opět vodově bílým květem.

Poslední ze zde představených rostlin rodu Rhipsalis je druh Rhipsalis mesembryanthemoides. Řeknu vám, to je krása. Je celkem drobného a hustého růstu, články má krátké a když zakvete, je jeho trs plný bílých hvězdiček květů. Skutečně čistě sněhově bílých. Myslím, že je to jeden z těch, které by si zasloužily stát se trvalými exponáty za okny kytekmilovných spoluobčanů.

A ptáte se, jak je pěstovat ? No právě, že úplně jednoduše. Buď v květináči v lehké epifytní směsi a nebo přímo na větvích, jako je mám já, v bytě či zimní zahradě. A ačkoli snesou opravdu hodně, nejhezčí jsou v podmínkách stálé vlhkosti, tepla a dostatku sluníčka za vegetace a s mírným snížením zálivky v době naší zimy. To jsou podmínky, které má skoro každý, a tak bych chtěl na závěr popřát všem těmto kaktusům, aby se co nejdřív začaly objevovat ve sbírkách a pokojích kytkomilů. Vždyť jim stačí viset. A ušetříte za poličku.

Zahradník, www.zlatekapradi.cz

Summary:
Description and experiences with growing of epiphytic plants from genus Rhipsalis.

Fotografie 2:
1. Rhipsalis ovata
2. Rhipsalis paradoxa