ZEL(e)NÉ LISTY

Tilandsie na oknech aneb bez vody by nebyl život

A jsme u další životní nezbytnosti tilandsií. Nejen tilandsií, všech ostatních rostlin a veškerého života na zemi včetně nás. Asi už je vám jasné, o čem to dnes bude. O vodě a o zalévání.

Ano, bez vody by nebyl život. Aspoň ne ten nám známý, pozemský. Nevím, jak ty nejednodušší jednobuněčné formy života (osobně se domnívám že v té buňce nejméně jedna molekula vody také bude), ale ty jen o něco víc pokročilé se bez ní neobejdou. Ve vodě život i vznikl. V nás je obsažena sedmdesáti procenty, v rostlinách až devadesáti. I když je jí na zemi obrovské množství, většinu, 97% připadá na vodu slanou. Na tu sladkou zbývají pouhá tři procenta. Z tohoto množství je 69% v ledovcích, 30% je ve vodě podzemní a jen jediné procento zbývá na vodu povrchovou a atmosférickou- srážky, mlhy a mraky. A o ty se dělíme s ostatní, jak rostlinným, tak živočišným životem.

V přírodě se rostlinám dostává vody díky dešťům, rose, mlhám a dalším srážkám.

V bytech je to na nás. Přírodní národy při nedostatku deště měly své rituály k jeho přivolání. Rostliny v bytech na nedostatek vláhy mohou upozornit zvadnutím, popřípadě úplným uschnutím. Žádné rituály na přivolání naší pozornosti a péče nemají. My v naší evropské civilizaci aspoň zatím nedostatkem vody netrpíme. Zalévání rostlin se naopak může pro některé z nás stát jedním z našich denních rituálů. Naši předkové rituály ke svému životu potřebovali a nějaké neuškodí ani nám. Některé stejně provádíme a někdy bez nich už ani nechceme být, aniž bychom je rituálem nazývali. Ranní káva nebo čaj, chvíle cvičení nebo každodenní krátká procházka, pár stránek knihy před spaním. Proč ne tedy i pravidelné zalévání rostlin. V určité denní době, kdy je zaléváme, prohlížíme, kdy jsme si s nimi nejblíž.

Tilandsie mají také svou potřebu vody. Oproti jiným rostlinám ji nepřijímají kořeny, které jim slouží jako prostředek k udržení se na podkladu, na kterém rostou. Většinou na kůře stromů, vzácněji i na zemi nebo na skalách. Vodu a v ní rozpuštěné látky potřebné pro život vstřebávají povrchem svých listů. Jsou schopné ji vstřebávat i z vyšší vzdušné vlhkosti, i z mlhy. Díky sukulentním listům dokáží přečkat kratší či delší období bez vody.

V přírodě, tam, kde jsou doma, je pro tilandsie zdrojem vody déšť, rosa, mlhy.  To vše je voda měkká. Z toho vyplývá, že i v bytových podmínkách bychom měli tilandsie rosit vodou měkkou. Dešťovou vodu (kdo ví, zda mají dnes ve městech deště vodu stejně dobrou, jako v oblastech nepoznamenaných civilizací) ve městech asi těžko budeme chytat za okny do hrnců. Co vím, většina lidí, kteří mají tilandsie, je zalévají vodou z vodovodu. Svou první tilandsii jsem touto vodou zaléval také několik let. Je pravda, že po čase byl na jejích listech vidět povlak z vodních usazenin. Také nikdy nebyla tak pěkná jako dnes, kdy ji rosím jen vodou převařenou, pokojové teploty. Nevím, jestli je voda v plzeňském vodovodu sama o sobě měkčí, po převaření je aspoň podle mých zkušeností pro tilandsie dlouhodobě vhodná. Usazeniny z vody jsou patrné na špičkách listů většinou jen u těch miniaturních druhů jako je T.aizoides nebo T.pedicellata. V jiných městech a jiných vodovodech může být voda tvrdší, nemusí pomoci ani její převaření. Nezbývá, než takovou vodu upravit nebo změkčit jiným způsobem, s tím zatím žádné zkušenosti nemám.

Pro mě už se stalo zalévání, v případě tilandsií rosení, nejméně třikrát týdně ranním rituálem. Proč ráno? Protože se domnívám, že v přírodě je nejvíc mlhy po ránu. Také proto, že nejvíc „potravy“ se má přijmout na začátku dne, aby se z toho dalo zbytek dne vyžít. A proto, že není zdravé jíst na noc a kdo by rád chodil spát mokrý, ještě k tomu při pootevřeném okně?

Při tom už poměrně velkém množství tilandsií a při tom, že je rosím třikrát týdně rostlinu po rostlině (protože některé chtějí vody víc, jiné méně) to zabere už poměrně  dost času. Protože nechci chodit pozdě do práce, nezbývá mi, než vstávat trochu dřív. Snad proto, že už se to stalo tím ranním rituálem, kdy se nablízko setkávám s těmi oblíbenými zelenými bytostmi, kdy mám možnost si pořádně prohlédnout, co je u které nového, kde jsou nové listy, nové odnože, jaká se chystá kvést. Dá se říct, že je to pro mě většinou příjemný začátek dne. Přiznávám, ne vždy. Někdy jsem rozespalý, kytek je moc, občas nějaká upadne, zlomí si pár listů a je po pohodě. Ale to už je má chyba, všeho moc škodí. Přesto jsem za své tilandsie rád a myslím, že nějaké rozumné množství těchto zvláštních a krásných rostlin by udělalo radost i vám.

Bez vody by nebyl život. A tak ji v potřebném množství dopřejte sobě i vašim zeleným kamarádům. Jaké množství je pro ně dobré? K tomu dojdeme časem a zkušenostmi. Snad nebudeme muset zkoušet, co všechno ještě vydrží a co už nevydrží. O tom zas příště.    J.K.

Foto © Martin Hetto, http://blog.hetto.eu/