ZEL(e)NÉ LISTY

Rod Seyrigia Keraudren – aneb tři z šesti v hrsti, čtvrtá za rohem

Fotografie 1:

1. Seyrigia humbertii

2. Kořeny

3. Květ S. humbertii

..............................................

Dnes si odpustím ty zdlouhavé a osobní úvody. Posledně jsem se zmínil o přípravě na článek o sejrígiích a tak není o čem diskutovat, budou dnes tyhle madagaskarské tyčkoidní tykve. Čeleď Cucurbitaceae tím, že je velice rozsáhlá počtem rodů i druhů a v přírodě široce rozšířená, skrývá v sobě různé zajímavosti pro sukulentáře, kaudexáře i milovníky zvláštností. Právě mezi takové patří například malý madagaskarský rod Seyrigia.

Přestože tyto rostliny s originálním habitem byly sbírány na Madagaskaru již mnoho let dříve, byl rod Seyrigia ustanoven francouzskou botaničkou M. Keraudren až v 60. letech minulého století. Ta pojmenovala nový rod pochopitelně podle svého krajana, entomologa A.Seyriga a popsala nejprve 3 rozdílné druhy,. K nim přidala rok poté čtvrtý a sedm let na to ještě pátý druh. Pak dlouho nic ,až po 30 letech doplnil německý prof. W. Rauh zatím poslední druh do dnešní šestice. Pojďme si je tedy představit:

Seyrigia humbertii Keraudren 1961

Seyrigia multiflora Keraudren 1961

Seyrigia gracilis Keraudren 1961

Seyrigia bosseri Keraudren 1962

Seyrigia marnieri Keraudren 1968

Seyrigia napifera Rauh 1998

Shodou okolností první tři druhy pěstujeme v naší sbírce a ty vám tedy mohu představit fotkami i našimi zkušenostmi, další jsou teprve „v plánu“, ale v úplnou kompletaci rodu v podstatě ani nedoufáme. I když cesty sběratelovy jsou nepředvídatelné….a pár květníků by se určitě do sbírky ještě vešlo. Společné mají všechny uvedené druhy to, že jsou dvojdomé (tedy samčí a samičí rostliny) a pochází všechny ze suchých jižních částí Madagaskaru. Výhonky jsou bezlisté (nebo mají jen malé lísty velmi krátkou dobu), jsou někdy až popínavé a některé mají i přichytávací úponky. Zajímavá je kromě nadzemních výhonků i podzemní část rostlin, kdy se z kořenů vyvíjí takové kuloidní útvary, jeden moravský pěstitel to zdařile připodobnil k varlatům. Květy jsou extrémně malé, plody jsou nepřekvapivě malé tykvičky.

Jakousi klasikou a nejpěstovanější sejrígií je S. humbertii. Je občas nabízená na tuzemských kaktusovo-sukulentních akcích. Každý tedy asi zná čtyřhranné stonky s výraznou bílou plstí, který se větví do nízkého keříku. Květy jsou zřídkavé a je trochu problém je vůbec vzhledem k jejich velikosti objevit. Samičí květy jsou jednotlivé nebo v párech, samčí květy jsou po 6-8 v minihroznech.

Občas je v našich sbírkách k vidění drobnější příbuzná – S. multiflora. Je velmi podobná předchozí, rozdíly jsou v její větší subtilnosti, mírně jiné, šedivější barvě ochlupení stonků a v počtu květů u samčích rostlin, který má být výrazně větší (odtud multiflora). U tohoto druhu se nám nejčastěji vyskytují úponky. V přírodě roste na vápencích a červeném písku.

Nedávno se v nabídce českých pěstitelů objevily zajímavé semenáče rostlin z Madagaskaru, ze kterých se po nějakém čase vyloupla další sejrígie - S. gracilis. Tento druh se od předešlých už liší více. Průřez jeho stonků je víceméně kruhový a jeho plstnatost-vlnatost se blíží k nule. Zato na sluníčku barva jejich povrchu hraje šedohnědými a růžovými flíčky. Měla by růst jako součást suchého lesa a buše.

Mezi třemi u nás chybějícími druhy je na tom zatím nejnadějněji S. marnieri. Tento druh nabízí jedna firma v Německu a už jsme ji viděli v jednom exempláři u Petra Pavelky. Vzhledově je velmi podobná S.gracilis, měla by být robustnější a má také růst na vápencích v suché buši..

Poslední dva druhy bude asi oříšek, zatím jsme nenarazili na nabídku ani rostlin ani semen. S. bosserii má mít pětihranné stonky a hustou šedou plsť na stoncích. Stejně nedostupná S. napifera má podle literatury červenavou pokožku stonků a husté bílé zvlněné vlasy. Má růst na písečných půdách v allauadiovém buši a měla by mít velký, kedlubnovitý kořen, což by ji mohlo u kaudexářů zvýhodnit.

Dobrou vlastností seyrígií je to, že kromě výsevů se dobře množí také řízkováním. Proto je vlastně malou záhadou, proč jsou (kromě S.humbertii) jednotlivé druhy tak málo frekventované. Asi nejsou pro pěstitele atraktivní, ne každý má chróstalovskou úchylku. Tohle jsou totiž sčagélky jak vystřižené, navíc jsou i lákavě ochlupené a jsem rád, že jsem je kolegáčkovi „vyfóknul“.

Pěstování je teplejší, hlavně v zimě někam do bezpečí do tepla a sucha, pozor na hnilobu kořenů. Sluníčko se zdá že sejrígiím prospívá a netřeba s ním šetřit. Starší rostliny s dlouhými výhony lze pěstovat i převisle, což jim vůbec nevadí, pro jiného bude schůdnější výhonky zkracovat a udržet kytky upravenější. Na internetu jsou fotky sejrígií pěstovaných i s povysazeným boulovatými kořeny a krátkými výhonky, což nakonec vůbec nevypadá špatně. Zřejmě jsou to kytky tvárné, odolné i přizpůsobivé. Ať tedy žijí tykve „s guĺami“. J.

Fotografie 2:

1. Seyrigia gracilis - v dolním rohu detail stonku

2. Seyrigia multiflora - v horním rohu detail stonku