ZEL(e)NÉ LISTY

Echinomastus

Jen pro představu, tento krásný rod je v obtížností pěstování podoben rodům Sclerocactus a Ancistrocactus. Tímto pomyslným přiřazením ukazuji na sloupkovitý růst, který je jim z domoviny sice přirozený, ale který v našich sbírkách můžeme podpořit nevhodnými podmínkami. Přednost má vždy světlo. Ne ale světlo přefiltrované, držené na uzdě horními policemi, celoročními stínovkami, nebo vápnem, to by se rostliny neklaněly nám, ale jen těm nejsvětlejším dírám, kterými světlo protéká. Kdo jezdí často do našich sbírek, může si povšimnout, že zastoupení echinomastusů není početné. A když na nějakou rostlinu sem tam narazíme, vidíme nevzhledný váleček, který ani nezaujme, a který se kroutí, jakoby chtěl utéci z květináče a skočit slunci do náruče. Naše rostliny je možno znetvořit několika způsoby: roubováním, nedostatkem světla, místa, ale i přílišnou výživou. Zahubit, ve většině případech, jen vodou. Ten, kdo pobýval několik let v zemi kaktusů, po návratu vidí, v jakém šeru zde žijeme. A když přijde několik teplých a slunných dní, trneme, jestli rostliny nespálíme a raději zabílíme nebo natáhneme stínící folie. Z pohodlnosti necháme zastíněno do konce sezóny. Kaktusy ale nerostou jen když svítí slunce a ve skleníku je 40 stupňů. Oni rostou nejlépe když je nebíčko mírně zastřené a teplota ve skleníku kolem třicítky. A kvůli pár dním, kdy nás slunce podaruje, máme stínit trvale? To ale nemůžeme pěstovat echinomastusy. Znetvoření omezíme umístěním rostlin těsně pod sklo, prostor dokonale odvětráme a v extremních výkyvech počasí dočasně zastíníme.

Velké rozdíly na nároky pěstování v rodu Echinocactus platí i pro echinomastusy. Tak jako Echinocactus grusonii se nerovná druhu Echinocactus parryi po stránce pěstitelské, nerovná se Echinomastus laui druhu Echinomastus johnsonii. Dovolím si tedy pro názornost utvořit tři pomyslné pěstitelské skupiny. Do první řadím ten nejjednodušší, již zmíněný Echinomastus unguispinus ssp. laui. Dále je to Echinomastus unguispinus.

Rostliny této skupiny při troše trpělivosti rostou dobře na vlastních kořenech a pravidelně kvetou. Do druhé skupiny řadím Echinomastus durangensis, warnockii, intertextus a johnsonii v. lutescens. Rostliny v této skupině rostou také dobře na vlastních kořenech, pravidelně kvetou, ale je třeba již velice opatrně s vodou a humusem v substrátu. Třetí skupina je nepočetná. Do ní řadím samotáře Echinomastus johnsonii.

Zde není hříchem u některých oblastních typů roubovat. Rovněž kvetení je v některých případech málo zdárné. Někdy stačí na jaře po násadě poupat pár dní zvýšené teploty a rostlina čerstvá poupátka shodí a dá přednost růstu. Zatažení poupat se mi nejvíce projevuje na rostlinách SB 690 a Ech. johnsonii, FH, West Mohave Co., 550m. RP 34 jsou tolerantnější a při stejných podmínkách poupata vždy udrží. Substrát pro echinomastusy míchám následovně: 30% plaveného písku, 20% hrubé i jemnější vápencové horniny, 20% cihlové drti a hrubého popela ze dřeva, 30% zbývá pro starou zeminu. Pro třetí skupinu však zeminu nepřidávám a substrát nechávám čistě minerální. Echinomastusy se probouzí brzy z jara a dobře na nich poznáme, že si říkají o první zálivku. Vyčkejme však na ustálené, teplé počasí. Protože zálivek přes sezonu není mnoho, již první může být s živinami. Na jaře provedu asi tři zálivky podmokem a po odkvětu již pouze tzv. zálivky udržovací rovněž asi 3x. Roubování rostlin z prvních dvou skupin vůbec nedoporučuji. Zejména E. warnockii má velké sklony k vytažení. Není nic horšího, než hůlka a k ní barevnou bavlnkou přivázán kaktus. To ponechme rajčatům. Echinomastus johnsonii jsem dříve rouboval na pasacany. Některé ale nevydržely žár pod sklem a odumřely. Dnes roubuji na Echinocereus chloranthus, který je navíc dokonale mrazuvzdorný, a tak nechávám vybrané echinomastusy do –10° mrazu. E.chloranthus, jak se zdá, je i žáruvzdorný. E. intertextus v. dasyacanthus ponechávám celou zimu vedle sclerocactusů - to je až do – 18° mrazu v otevřeném skleníku. Další důležitou věcí je poskytnout rostlinám prostor. Jejich tendence k protahování stonku je již z přírody. Bude ale umocněna natlačením na sebe, tedy konkurenčním bojem o světlo a místo. Přestože jsem zapřísáhlý odpůrce motorismu, dovolím si na závěr jedno přirovnání. Jak ke zdárné jízdě, tak i ke zdárnému růstu. Za prvé: dodržovat bezpečné vzdálenosti mezi vozidly (platí i pro rostliny). Za druhé: dodržovat předepsanou rychlost (nehnat nevhodným roubováním rostliny do řídké velikosti). Za třetí: vozidlo řádně osvícené ( rostlinám dopřát co nejvíce světla). Je to sice hloupé přirovnání, ale právě proto, že je hloupé, o to lépe se vám bude pamatovat. 

Horizontík, www.horizonthalonius.eu

Fotografie:

1. Echinomastus johnsonii s květy (Echinomastus johnsonii with flowers)

2. Echinomastus unguispinus ssp.laui

3. Echinomastus johnsonii RP34

Summary:

All about genus Echinomastus.