ZEL(e)NÉ LISTY

Zkušenosti s výsevem cibulovin rodu Daubenya

Chci se s vámi podělit o něco, co mi udělalo v poslední době velkou radost. Přišel čas, kdy končí letní sezóna (viz např. Zamykání sezóny v Chrudimi) a naopak začíná sezóna zimní (kterou dosud nikdo pravidelně neotvírá). Ta například pro kaktusáře je obdobím téměř absolutního klidu, pro některé sukulentáře a třeba i cibuláře je obdobím horečné činnosti. Prostě pokud máte ve sbírce kytky s opačným vegetačním režimem, je pro vás podzim také začátkem druhé, možná trochu i napínavější sezóny.

První zimní vlaštovky přilétají, tedy vlastně se začínají budit někdy už koncem srpna. Září je v tomto ohledu plné překvapení, někdy smutných a někdy radostných. Smutné je, když v prázdném květináčku zůstalo už jen seschlé torzo bývalé cibulky, ze kterého už nikdy nic nevyraší. Radostné pochopitelně jsou ty zelené špičky nových listů a u některých květní puky. U silných a velkých cibulí to bývá o pravidelné a očekávané radosti, ale u malých, drobných semenáčků, například z minulé sezóny, to bývá různé a každé úspěšné přečkání suché periody je malou slavností.

Letos v září mi takovou malou oslavu připravil můj dvouletý výsev daubenyí. Dva roky jsem jej nechal v původním výsevním substrátu, neboť už loni naznačoval něco, co se definitivně potvrdilo právě letos. Ony totiž tyhle neběžné avšak atraktivní cibuloviny z čeledi Hyacinthaceae mají vlastnost časově rozloženého dokličování semen. Jinými slovy – každý rok vyklíčí pouze nějaká část semen a tím se výrazně zvýší pravděpodobnost výsledného přežití rostliny v dané lokalitě. Ne každý rok je v jižní Africe přesně stejný, jednou je několikaleté sucho a jindy zase větší deštivo spojené s chladem a tak mladé semenáčky potřebují přijít právě do dobrého období, aby stačily narůst do síly.

První rok výsevů byl slabý. Ze zhruba asi 15-20 semen vyklíčilo tak po 1-2 semenáčku. V druhém roce už se to rozjelo, některé druhy téměř úplně doklíčily, některé sice ne, ale výrazně jich přibylo. A letos jsem si dovolil semenáčky přepikýrovat a nevyklíčená (ale stále živá) semínka znovu přesít. Mezi jednotlivými druhy byly velké rozdíly, nejvíc nevyklíčených semen bylo u Daubenya aurea. Naopak zcela vyklíčené byly Daubenya marginata. U dalších dvou – D.alba a D.capensis to bylo tak půl na půl a nějak podobně to vypadalo i u Massonia bifolia (dříve Whiteheadia bifolia). V podstatě to vypadalo tak, že menší semena (průměr 1,0-2,0mm) byla vyklíčená více nebo úplně a ta největší (až 3mm) naopak nejméně.

Ještě jeden poznatek u tohoto a dalších příbuzných rodů (Massonia, Polyxena i například Lachenalia) – přece jen při nižších teplotách klíčí lépe. Takže žádný výsevní aparát nebo inkubátor, ale pěkně někam do chladu pod polici, kam jen občas zasvitne zimní sluníčko. A čas od času trochu zalít. Všechno se mi to nakonec skládá do logické mozaiky. Když si vzpomenu na počasí v červenci 2004 v Kapském městě – ráno 7-12°C a přes den s bídou 18°C. Prostě pěkná kosa a vítr k tomu. A tak to zřejmě tyto cibuloviny potřebují.

Někdy se k rodu Daubenya na ZL určitě vrátím, zřejmě až mi některý druh dospěje a nakvete. Je to velmi zajímavý rod, ve kterém se výsledně potkaly cibuloviny z původně jiných rodů. Nejznámější a snad i nejkrásnější je z nich Daubenya aurea, která existuje v červeně kvetoucí i žlutě kvetoucí formě. Bohužel zrovna těch mám ve formě semenáčků nejméně, nevyklíčených semen je však pořád dost. Tak uvidíme, jak se pohnuly blokátory právě v těchto semenech v nadcházející zimní sezóně. J.

Fotografie:

1. Daubenya marginata

2. Whiteheadia (Massonia) bifolia