ZEL(e)NÉ LISTY

Šupinaté cibule rodu Drimia

Fotografie 1:

1. Drimia harvestvalensis

2. Drimia chalumnaensis

3. Drimia haworthioides

4. Obrůstání jedné části cibule (New plants on the part of bulb)

...............................................................................................

Dnes tedy zase trochu jinak – žádné velké květy nebo květenství ani nezvyklé olistění. Chtěl bych představit jednu skupinu cibulovin z velkorodu Drimia, kterou spojuje něco, co vlastně není ani příliš vidět. Jsou to zvláštně uspořádané podzemní zásobní orgány ve tvaru soustředně seskládaných dužnatých šupin. Kdysi dávno jsem užasl nad první, asi nejpěstovanější a nejznámější drimií tohoto vzhledu – Drimia haworthioides. Nevěda, že jde o zimní rostlinu, jsem se jí tenkrát hodně natrápil zálivkou v nevhodnou dobu. Do dneška ji pěstuji, ale nějak si to na mě pamatuje a roste-neroste. Snad mi to letos odpustí, pořádně zakoření a zesílí.

Časem jsem nastřádal malou kolekci těchto šupinatých drimií, pochopil jsem, jak asi rostou v přírodě a co tedy potřebují v kultuře a nyní se snažím o jejich úspěšné pěstování. To by se samozřejmě mělo projevit kvetením, sprašováním a tvorbou semen. Zatím jsem s tím ale po pravdě na začátku a tak nezbývá, než opečovávat a pozorovat větší či menší spokojenost svých šupinatek.

Po taxonomické stránce je to opět trochu zamotaná záležitost, jde o komplex velmi podobných kytek, z kterého se vydělují jen vyloženě zcela odlišné druhy. Velká skupina těchto jihoafrických rostlin se v kultuře pohybuje jako „speciesky“ s lokalitou. Jsou mezi nimi kytky robustnější i miniaturní, některé nové nálezy v přírodě jsou i velmi zajímavě olistěné – např. nová drimie z oblasti Welkom (Free State), občas omylem uváděná jako Drimiopsis sp..

Než dojde na postupné podrobnější představování jednotlivých druhů v našem werbáři, chtěl jsem upozornit na (ne snad jen pro mne) zajímavou skupinu zimních cibulovin s určitými specifiky pěstování. Prostě kdybyste narazili někde na nabídku semen či rostlin např. Drimia haworthioides nebo dalších drimií s podobnou růstovou strategií, nakupte a vyzkoušejte. Jenom bych se opovážil doporučit pár svých zkušeností. Třeba ne naprosto správných, ale určitě ne zcela špatných. Ještě abych vás nezmátl rozporem mezi tím, co píšu a co vidíte na fotkách - většina záběrů na povysazené cibulky pochází z minulých let, kdy jsem se kochal jejich vzhledem, nyní jsou vzorně zahrabány.

Základní pravidlo je zimní pěstování, nejlépe je na podzim takzvaně počkat, až středy cibulek vypláznou svůj první zelený jazýček,. Pak už lze bez obav začít zalévat. Druhé významné pravidlo je podpovrchové umístění vlastních cibulek. Přestože pohledně formovaná cibule láká k povysazení, není pak takto posazená rostlina spokojená, optimální hloubka je umístění růstového vrcholu tak 0,5cm pod povrch. Substrát by měl být (jak jinak) propustný, ale není nutné zvolit čistě minerální. Mám několik těchto drimií v písčito-hlinitém substrátu a také rostou uspokojivě. Řekl bych, že ve vlastním hlavním růstovém období má kytka ráda dostatek vody a občasné přihnojení, celkem očekávaně jí nevadí nižší teploty. Ale sluníčko je sluníčko a i to zimní je tuze potřeba, třeba hlavně pro kvetení. Zkusím proto část rostlin dát do teplejšího místa ve skleníku, co to s nimi udělá. Jinak ještě jednu malou poznámku k rozmnožování – asi nejčastější způsob množení je oddělování vnějších vyzrálých napitých šupin, které bez problémů samostatně zakoření a dají základ nové plnohodnotné cibulce.

Odpusťte postaršímu cibuláři tento článek, který je tak trochu jen záznamem jeho současného pěstitelského stadia pěstování těchto mírně záhadných a vzhledově odlišných hyacintovitých cibulovin. A třeba - pokud je někdo ze čtenářů takzvaně „chytřejší“ a udělí mu pár dobrých rad nebo jiných zkušeností, bude smysl těchto řádků naplněn. J.

Summary:

Specialities of genus Drimia.

Fotografie 2:

1. Drimia exuviana

2. Drimia sp., Welkom

3. Drimia hyacinthoides