ZEL(e)NÉ LISTY

O objevování Ameriky – aneb není nad vlastní zkušenost

Tak to jsem tedy zvědavý, kam tenhle článek Radka na ZL zařadí – třeba Články cibuloviny, Fejetony, Aktuality, Jak na to nebo někam jinam…? Takže o čem to dnes bude? – O všem i o ničem, jak už naše články občas bývají. Někoho potěší, někoho zklamou, ale vězte – nejsme jukebox na neustálou produkci článků o stále dalších sukulentech a jiných kytkách z naší sbírky. I když je to sbírka malá, stále se v ní něco děje a není nutno jen stále představovat další a další běžnější i méně běžné rostliny, které pěstujeme. Někdy (naštěstí zřídka) je to jen o takovém tom domácím tlachání….

Nezaznamenali jste někdy ve středu dopoledne tohoto týdne takové žuchnutí a nepocítili úlevu? Tak to nám spadl velký kámen ze srdce – definitivně jsme předali do tiskárny podklady na letošní ročenku Sekce pěstitelů sukulentů, kterou jsme 7 týdnů dávali s grafikem dohromady. Snad tedy bude víc času na naši sbírku, na domácnost, na blížící se vánoce a možná i na naše psaní. Je prostě jednodušší, svobodnější a asi i smysluplnější si něco napsat sám, za sebe i ze sebe, než spolutvořit a upravovat texty někoho druhého tak, aby to byl i po korekturách stále ještě autorův článek. Máme nastřádáno pár témat, nakvétají další zimní kytky, přibylo pár knížek čekající na recenze a nakonec jen našich nenapsaných návštěv v sukulentních sbírkách je podle posledního seznamu dokonce osmnáct.

Dnes napíšu o tom, co a proč jsem v poslední době se svými rostlinami, přesněji cibulovinami, dělal. Inu pikýroval jsem jako divoký, po dlouhém čase, s velkou intenzitou ale též i novou motivací. Zachtělo se mi totiž vyzkoušet a ověřit něco, čeho jsem si na podzim víceméně náhodou všimnul. Zdálo se mi totiž, že část mých jihoamerických cibulovin, hlavně výsevů, které celé léto vegetovaly v různých místech skleníku i zahrady, v polostínu i na slunci, vypadají, jako by znovu chystaly do vegetace. Některé jihoamerické cibuloviny jsou přes léto spokojené a přirůstají, ale většina z nich je taková nijaká, listy mají, ale nečiší z nich ta pravá spokojenost. Prostě mě napadlo jim dopřát to, co dopřávám jihoafrickým cibulím z oblastí zimních srážek – totiž zimní růst.

Takže jsem popřesazoval první-poslední, zalil a vystavil podzimnímu a nyní už i zimnímu světlu. Napsat slunci se neodvážím, protože téměř žádné není. Zhruba tak 2/3 z této směsi různých rodů a zemí původu opravdu konečně spokojeně roste! Zkusil jsem takto ulahodit lecčemus, se jmény i bez jmen, ale je to jasné – některé skupiny jihoamerických cibulovin mají opravdu sklon růst i v našich podmínkách přes zimu. V prvním okamžiku jsem si připadal jako Kolumbus po objevení Ameriky, ale nakonec utlumená skromnost a probuzená objektivita slavily vítězství – tohle asi každý pořádný cibulář, který tyto druhy pěstuje, dávno ví. Jenom já se o tom nedověděl a musel si na to „přijít“ sám. Nezáleží ani na čeledi, rodu ani na zemi původu - jsou to iridácky, amarylky, hyacinty i česnekovité, jde o kytky brazilské, argentinské, chilské i peruánské. Co na to říct? Nejlepší bude to pár let pozorovat, zjistit, jestli ty dnešní spokojené druhy nakonec i vykvetou a pak z toho udělat nějaké obecnější závěry. A třeba o tom jednou napsat knížku, i když už dnes s jistotou vím, že si ji vydám v jednom exempláři (což prý opravdu jde!) a uložím do šuplíku. J.