ZEL(e)NÉ LISTY

Něco málo o rodu Brunsvigia aneb o běhu na hodně dlouhou trať

Fotografie 1:

1. aff. Brunsvigia sp., RSA

2. Brunsvigia sp., Giftberg, RSA

........................................................

Mám velkou radost, že přece jen pomalu a postupně i díky právě našim Zelným listům dochází k určitému pronikání jihoafrických i dalších cibulovin do našich sbírek. Na jedné straně je nepopiratelnou obchodní pravdou, že na trhu komerčních kytek vždy zvítězí vyselektované a prohybridizované produkty zahradnických profesionálů, na straně druhé stojí za to se dopátrat původních botanických druhů, přes které vede cesta k většímu a hlubšímu poznání přírody. Onehdá jsem trochu „nakazil“ skupinu nadšenců kolem kultivarových hippeaster (lidově amarylisů), kteří nyní objednávají a vysévají i semena původních druhů.

Každý začínající cibulář, který prolistuje pár knížek nebo prosurfuje pár webových stránek, zaměří se zpočátku na atraktivní velkokvěté, nebo velkým květenstvím disponující rody a druhy. Mezi nimi určitě zaujmou zástupci čeledi Amaryllidaceae, například už zmíněný jiho- a středo-americký rod Hippeastrum a další, například jihoafrické rody s velkými květy (Cyrtanthus, Nerine, Gethyllis, Crinum aj.) nebo také s kulovitými květenstvími (např. Ammocharis, Boophane, Haemanthus, Scadoxus a také Brunsvigia). O druhé skupině cibulovin a právě o posledně jmenovaném rodu bych se chtěl trochu zmínit blíže.

Tyto amarylkovité cibuloviny jsou atraktivní velikostí svých cibulí, většinou i svých listů ale hlavně svých nádherných květenství. Jejich společnou vlastností je fascinující skupinové kvetení na jejich domovských lokalitách a zároveň jejich vytrvalé nekvetení v kultuře. Prostě už jsem mnohokrát odpovídal na dotazy, proč tyhle velkocibule odmítají u nás kvést. A to nejen každoročně, ale vůbec. Klasickým příkladem je Boophane disticha, která v přírodě kvete běžně až masově, v našich sbírkách jsem ji viděl kvést pouze dvakrát. Jednou v sukulentním skleníku plzeňské Botanické zahrady a a jednou v záhonu skleníku Petra Pavelky. Poněkud napovídající je skutečnost, že obě rostliny byly zasazeny ne v květináči či kontejneru, ale ve společné expozici v záhonu s hlubokým založením. To svědčí o tom, že tlusté a dlouhé kořeny těchto cibulovin potřebují jednak hodně prostoru pod zemí a jednak vlastně přísun vody po celý rok, i v tzv. suché periodě. I v bezlistém stavu kořeny těchto rostlin vegetují, nasávají vodu se živinami a vlastně tehdy se zakládá na budoucí kvetení. To je pak pro rostlinu poměrně vyčerpávající, proto také kvetou většinou v bezlistém stavu načasovaně na konci období sucha před příchodem srážek tak, aby případná semena dopadla na mokrou zem a mohla okamžitě klíčit.

Ale chtěl jsem původně psát o rodu Brunsvigia. Je to rod poměrně známý a hojně fotografovaný právě na stanovištích v přírodě, v kultuře však nikoliv. Vyskytuje se převážně v Jihoafrické republice s okrajovým záběrem do jižní Namibie. Některé druhy rostou jak v oblastech zimních srážek, jiné v oblastech srážek letních.  Má nyní kolem dvaceti druhů, z nichž některé jsou frekventovanější, některé zcela nedostupné. Čas od času se totiž sem tam nějaký druh v nabídce evropských specialistů na cibuloviny objeví. Se semeny je velký problém v tom, že mají krátkou klíčivost a navíc vlastnost, že některá jsou schopna začít klíčit i nasucho v papírovém sáčku, což vede rychle k zaschnutí klíčku a smrti semenáčku. Ale i s mladými cibulkami je to velmi složité, jak se o ně správně starat, aby dobře přirůstaly a jednou třeba i vykvetly. Je potřeba říct, že kvetou pouze velké, silné a dospělé (čili poměrně staré) cibule. Proto je potřeba v dlouhých prvních letech se zaměřit hlavně na udržení rostliny a její pravidelné přirůstání. Je v tom trochu háček spočívající v tom, že substrát musí být lehký a propustný, zároveň ale i výživný a musí umožňovat onu občasnou zálivku i v období se zataženými listy. Další problém je s teplotami (hlavně u zimních rostlin) – kupodivu potřebují v době odpočinku dobře upéct na sluníčku a naopak v době růstu listů raději chladněji. Ověřil jsem, že nejlépe je mladým cibulkám vysazeným ve větším počtu v hlubokém kontejneru, kdy více rostlinek dokáže rychleji vytáhnout přebytečnou vodu z půdy, která pak správně funguje a nezahnívá ani neplesniví. Problém ale je, kde vzít ten „větší počet“ cibulek. Při větší velikosti cibulí je možno začít se pokoušet o stimulaci kvetení. Tam bych už velké rostliny rozsadil samostatně po jedné opět do hlubokých pěstebních nádob a začal praktikovat potřebné horké (ale ne zcela suché) stadium.

Předchozí odstavec je kombinací mých menších zkušeností, úvah a z větší části spekulací, co zkoušet s těmito cibulovinami v naší kultuře. Smysl tohoto článku je informovat zájemce o tento rod o případných potížích, eventuelně vyvolat diskusi na téma Jak pěstovat celou tuto skupinu atraktivních jihoafrických cibulovin. Ale kdyby se přece jen někomu u nás podařilo jednou přivést nějakou brunsvigii do květu, byla by to událost velkého formátu. A zřejmě zkušenosti onoho šťastlivce by pak třeba napomohly i dalším dosáhnout podobného úspěchu.  J.

Fotografie 2:

1, aff. Brunsvigia sp., RSA

2. Brunsvigia sp., Cape, RSA