ZEL(e)NÉ LISTY

                  Welwitschia mirabilis Hook.

Fotografie 1:

1.Vrchol stonku (Top of the stem)

2. Jednoletá rostlina (Plant 1 year old)

3. Starší rostlina (Older plant)

4. Semena (Seeds)

........................................................

I když tuhle zvláštní rostlinu pěstujeme už několik let, dlouho jsem o ní odkládala článek. Za prvé se o téhle rostlině napsalo už dost (občas povrchně, jindy kvalitně) a za druhé jsem se nechtěla unáhlit, abych o ní neopakovala jen to, co lze najít v různé kvalitě na webu. Myslím si, že nejlepší je psát o rostlině, s kterou už jsme něco zažili (hlavně to dobré) a kterou už jsme si vyzkoušeli vypěstovat ze semen. Obojí se naplnilo, pokusím se tedy spojit své zkušenosti s informacemi, které jsem získala z kvalitního článku o této rostlině na stránkách www.plantzafrica.com. Jak se zde také píše, přestože W.mirabilis pěstuje řada pěstitelů sukulentů, většina publikací, věnovaná sukulentním rostlinám, se o této pozůstalosti z druhohor nezmiňuje. Pokud ano, tak jen o jakési raritě bez podrobností o jejím pěstování v kultuře.

Začnu od začátku. W.mirabilis patří mezi nahosemenné rostliny (spolu s např. jehličnany a cykasy). Většina běžných sukulentů jsou rostliny krytosemenné. I mezi nahosemennými rostlinami má W.mirabilis nejistou pozici „horkého bramboru“, pro řadu odlišných znaků se tak trochu neví, kam s ní, proto dostala výsadu vlastní čeledi Welwitschiaceae v malém řádu, zvaném Gnetales. Tam spolu s ní patří ještě dvě další čeledi: Gnetaceae s jediným rodem Gnetum (asi 30 druhů) a Ephedraceae  s rodem Ephedra (asi 40 druhů). Welwitschia je však však natolik odlišná, že její příbuznost s těmito čeleděmi je téměř mizivá. Pokud se ptáte na blízké příbuzné W.mirabilis, musím vás zklamat, Welwitschia je sirotek, všechny její příbuzné zůstaly v dávnověku.

V přírodě se W.mirabilis vyskytuje v izolovaných skupinách v poušti Namib. Zde roste v úzkém pásu okolo 1000km dlouhém od břehů řeky Kuiseb v centrální Namibii až po Mossamedes v jižní Angole. Rostlinu byste našli do 100 – 150km od břehů Atlantiku a její růst naprosto jednoznačně souvisí s výskytem noční mlhy, na níž je životně závislá. V přírodě se objevuje značná variabilita rostliny, což značí, že nehrozí bezprostřední vyhubení tohoto druhu. W.mirabilis tedy není v přírodě chráněná; jen tam, kde je předváděná turistům, se dbá na ochranu starých jedinců mechanickými zábranami (známé ohrádky), aby nedocházelo k jejich poškozování. Určitě si to zaslouží, protože podle uhlíkových analýz se odhaduje věk nejstarších rostlin téměř na 2 tisíce let.

Rostlinu objevil v jižní Angole v roce 1856 rakouský lékař, objevitel a botanik Friedrich Welwitsch a o dva roky později ve vyschlém korytě Swakop River v Namibii i věhlasný umělec a cestovatel Thomas Baines. F.Welwitsch poslal v r.1862 první rostlinný materiál řediteli botanické zahrady v Kew (Anglie). Ředitel J.D.Hooker pojmenoval rostlinu na počest prvního objevitele jako Welwitschia, i když ten chtěl zachovat angolský domorodý název Tumboa. Druhové jméno mirabilis znamená v latině úžasný, nádherný. Později byla rostlina přejmenována na W.bainesii, ale dnes se užívá opět druhové jméno mirabilis.

Rostlina je jedinečná svou stavbou. Skládá se z poměrně krátkého dřevnatého stonku (do cca 50cm výšky, pouze nejstarší jedinci v přírodě mají stonek téměř dvoumetrový), který je v kultuře z větší části ukrytý v substrátu (doporučuji sterilní – písek či pemzu), zatímco v přírodě je podle lokality (svah, vyschlé říční koryto atd.) více či méně obnažený podle působení větrné eroze. Stonek nabývá na objemu, podle článku má nejstarší W.mirabilis v přírodě šířku celé rostliny skoro 9m. Pod stonkem lze najít hodně dlouhý hlavní kořen, patrný už u nejmladších semenáčků. Ten se snaží dostat k hladině podzemních vod v dané oblasti, což musí být leckde úctyhodný (nebo sáhodlouhý?) výkon. V kultuře jsem si při nuceném přesazování všimla , jak se tento dlouhý tenký kořínek urputně stáčel dokola dna nádoby, v níž rostlina vyrůstala. Tento kořen by nikdy neměl přeschnout, bez něj už to rostlina pravděpodobně nikdy „nerozdýchá“. Z vrcholu stonku vyrůstá jediný pár tuhých listů, ten zůstane rostlině po celý život s tím, že od stonku přirůstá a na koncích zasychá. Je to vlastně takový nekonečný proces dorůstání. Staré rostliny v přírodě působí dojmem, že mají listů podstatně více, je to způsobené roztřepením listů, vystavených okolním vlivům. Listy také prý občas v přírodě okusují a žvýkají antilopy či nosorožci. Podélně rýhovaný povrch sivězelených listů je schopný pohlcovat vzdušnou vlhkost, která na listech kondenzuje z noční a ranní mlhy.

Přiznám se, že jsem se stala svědkem jedné rarity, kdy z jednoho semena, které jsem asi před 4 roky sela, vyrostly tři děložní listy a později 5 pravých listů, zvláštním způsobem poskládaných. Rostlina dodnes žije a má se čile k světu (v cizí sbírce). Vloni se nám zase u nás doma podařilo vyklíčení jednoho jedince se dvěma stonky, vlastně to byla taková rostlinná siamská dvojčata, ale ta bohužel nepřežila zimu.

W.mirabilis je dvoudomá, vyskytují se tedy zvlášť samčí a zvlášť samičí rostliny. Květenství tvoří zvláštní šištice, trochu podobné těm u cykasů. Samčí šištice jsou užší a delší, obsahují velké množství nektaru, stejně jako širší a kratší samičí šištice. Je zajímavé, že rostliny nejsou sprašované větrem, podobně jako další nahosemenné rostliny. Z pozorování odborníků v přírodě byly z opylování nejdřív podezřelí brouci, po dalších pozorováních se podle E. van Jaarsvelda usuzuje, že rostliny mohou sprašovat vosičky. Samičí šištice produkují velké množství semen, většina z nich však buď shnije, nebo je zkonzumuje hmyz či pouštní zvířata. Semena, která přežijí, musejí třeba i několik let čekat na vhodný okamžik pro naklíčení. Tím je vzácné období s větším přísunem vody.

U nás tyto podmínky vytváříme uměle. Asi centimetr velká semena s papírovou blankou (chytrý dopravní prostředek pro putování ve větru) se dnes dají občas nakoupit i v tuzemských katalozích a pokud budou kvalitní, můžete se dočkat vysokého procenta úspěšnosti při klíčení (7- 9 semen z 10). Pro výsev doporučuji navlhčený sterilní substrát (písek s perlitem, pemza) a určitě nasadit preventivně chemii proti plísním (třeba Previcur). Nejjistější je dát každé semeno do vlastního květináčku (nezáleží na šířce, ale hlavně na dostatečné hloubce). Často výsev kontrolujte a preventivně přestříkávejte. Rostlinku nemusíte denně rosit, hlavně jí nesmí přeschnout kořínek. Toto jsme podcenili letošní zimu, kdy jsme si jedním opomenutím zálivky usušili 3 loňské semenáčky – včetně toho siamského L. Rostlinkám dělá dobře spodní teplo (ne horko!), takže není od věci květináčky umístit někam na parapet nad topením. Určitě bych rostliny netrápila nějakým dlouhodobým chladem, nebo nedostatkem světla, za to by nám asi nepoděkovaly. Pokud rostlině uhnije kořínek, je spolehlivě po ní, tedy alespoň já neznám nic, na co by šla naroubovat J. Semenáčky jsou nejcitlivější prvním rokem, zkušení pěstitelé hovoří dokonce o kritických prvních třech letech života rostliny.

Jak vidíte, není to lehké, ale pokud se vám jednoho dne podaří dopěstovat vlastní semenáček W.mirabilis třeba až do tří let věku, máte naději, že vás při troše štěstí a hlavně dostatku vláhy a tepla třeba i přežije. Můžete ji pak směle odkázat potomkům jako úžasné botanické dědictví z daleké prehistorie. R.

Summary:

Description and experience with growing of Welwitschia mirabilis from family Welwitschiaceae.

Fotografie 2:

1.- 2. Klíčící semeno (Germinating seed)

3. Vrchol stonku pětilisté rostliny (Stem of plant with 5 leaves)

4. Rostlina s dvěma stonky (Plant with two stems)

5. Děložní listy (Cotyledon leaves)