ZEL(e)NÉ LISTY

Begonia pearcei Hook. f.

Fotografie 1:

1. + 2. Begonia pearcei

................................................

Pomalu, ale jistě se mi rozrůstá moje skupinka botanických hlíznatých begónií.  Pokud znáte jen begonie truhlíkové, tuberhybridní, tak na ně protentokrát zapomeňte, i když zrovna druh, o kterém chci dnes psát, má s okrasnými begóniemi překvapivě mnoho společného. Ale nepředbíhejme. I mezi původními druhy se najdou skutečně pěkné kousky, ne sice květem, ale určitě vzhledem listů. Nakonec právě botanické begónie posloužily jako vhodný "materiál" na hybridizační a selektivní procesy a bylo z čeho vybírat..

Většina těchto hlíznatých begónií pochází ze dvou kontinentů  - z Afriky a Jižní Ameriky. Na těchto kontinentech panují občas takové extrémní podmínky, že i původně zcela nesukulentním rostlinám rodu Begonia nezbylo, než se s tím nějak popasovat a najít si mechanismy, jak překonat dlouhodobější období sucha. A tak byl zásobní orgán jménem hlíza na světě. Rostlina do ní zatáhne, nadzemní asimilační orgány v klidu zaschnou a zmizí. S prvními přisuny vody hlíza naraší a začne opět vyhánět olistěné stonky.  

Jihoamerická Begonia pearcei se ke mně dostala čirou náhodou - výměnou za jiné hlíznaté begónie. Do té doby jsem o existenci tohoto druhu nic netušila, tedy vlastně ano, ale druh jsem znala jen jako heslo v seznamu hlíznatých begónií v publikaci The Bulbs. Mimochodem, tuto knihu doporučuji všem, kteří se zajímají o hlízoviny všeho druhu, lze zde najít stručný přehled většiny rodů napříč čeleděmi, ve kterých se nacházejí i hlíznaté či cibulové rody a druhy. Ještě zde bylo uvedeno, že  druh B. pearcei pochází z Bolívie a květy jsou žluté. V tuto chvíli jsem zbystřila, protože by to byla první begónie mojí sbírečky, která by měla jinou, než bílou, růžovou či oranžovou barvu (počítám dohromady hlíznaté i pachykaulní druhy). Už samotná rostlina vypadala hodně ozdobně, listy půlsrdčitého tvaru měly mezi žilnatinou zajímavou tmavší kresbu, řapíky i samotné stonky byly jemně chlupaté. Květy, které se objevily do dvou měsíců, skutečně zářily jako velikonoční kuřátka jasnou žlutou barvou. Na rozdíl od takové B. boliviensis či další B. aff. micranthera je druh B. pearcei jednodomý, vytváří tedy květy obojího pohlaví na jedné rostlině.  Nejsem však přesvědčená o samosprašnosti rostliny, na rostlině vznikla sice tobolka, ale později se ukázalo, že semena jsou neklíčivá. Určitě to letos bude chtít provádět další pokusy.

Celou zimu jsem rostlinu nechala bez vody, proto jsem se trochu třásla, jak přežije první zimu v našich podmínkách. Jak se ukazuje v posledních dnech, nemusela jsem si dělat starosti, hlíza už byla natolik velká, že bez problémů přezimovala a nyní na vrcholu znovu raší. Ještě dodám jeden poznatek, vyzkoušený na dalším hlíznatém druhu B. aff. micranthera. Nadzemní stonky jdou v případě potřeby řízkovat a pravděpodobně jsou schopné vytvořit náhradní hlízy. Určitě se to hodí, když máte jen jedinou rostlinu, o kterou máte strach, o kterou nechcete nějakým omylem přijít. Pochopitelně jistější je cesta generativní, ale u B. pearcei to pravděpodobně bude běh v delším a možná i maratónském stylu, určitě na celé letošní léto a je klidně možné, že nakonec zjistím, že to je běh slepou ulicí.

A na závěr slíbená spojitost s truhlíkovými begóniemi. Podle internetové encyklopedie Wikipedia sbíral v roce 1864 tento druh v bolivijských Andách Richard Pearce (podle něj také vzniklo druhové jméno rostliny), přivezl ji spolu s dalšími hlíznatými druhy do Evropy a světe div se, v roce 1867, už o 3 roky později, byla na světě první “truhlíková” B. x tuberhybrida. A jelikož je B. pearcei jediný žlutě kvetoucí hlíznatý druh, jistě si sami domyslíte, která begónie má jako jeden z rodičů “na svědomí” ty krásné, žluťoučké, plné květy, které na nás vykukují zpoza oken…   R.

Summary:

Description nad experiences with growing of tuberous Begonia pearcei from Bolivia.

Fotografie 2:

1. Begonia pearcei - hlíza (tuber)

2. Begonia pearcei

3. Begonia pearcei - tobolka (capsule)