Jak skalničkář k sukulentům přišel
Jak skalničkář k sukulentům přišel
Fotografie 1:
1. Nanathus vittatus
2. Detail květů (Detail of flowers)
..................................................
Nebojte, nebude to článek o tom, jak jsem začínal a kam až jsem to dotáhl. Jen malá noticka o tom, že i skalní skalničkář, jako já, se dříve nebo později dostane do kontaktu se sukulenty a to nejen s těmi z obligátními z rodů Sedum, Sempervivum či Orostachys.
Před dobře patnácti lety mi můj veliký kamarád a znalec skalkových sukulentů Vašek Pleštil poslal spousty druhů semínek s tím, že to jsou nové, a za určitých podmínek mrazuvzdorné sukulenty. Jednak několik druhů rodu Agave (utahensis, lechuquilla,parryi aj.) a dále pak zástupce jihoafrických rodů Titanopsis, Nananthus a Rabiea. Napsal jen stručně- zasej normálně, v létě běžná zálivka, v zimě úplné sucho. A tak jsem sel a pěstoval.
Vyklíčilo všechno. Ne všechno ale vydrželo tak, jak jsem čekal. Největší problém byl s rodem Agave. Lidově se takovému výsledku říká, že jeden dopadl jako hubkař. Ať jsem zakrýval proti vlhkosti nebo ne, stejně po rozmrazení ze zimní hybernace rostliny nahnívaly, až uhnívaly a do tří let jsem byl zcela bez nich. Ani jeden druh nevydržel a to jsem jim připravil kus skalky, které Vašek říkal „malý Utah“. Jen suť, jižní svah a na zimu střecha z folie. Ostatní skalničky tam rostly perfektně. Ne tak ovšem agave. Čekal jsem, co to udělá se zástupci jihoafričanek, které jsem dal přece jen do misek. A tu jsem byl velmi mile překvapen.
Vysazeny v chudé, štěrkovité půdě byly celou sezonu vystaveny počasí a pod volným nebem si viditelně lebedily. Když už bylo moc sucho, pokropil jsem je hadicí. Proti fotografiím, které jsem viděl, i proti exemplářům na několika výstavách jsem seznal, že jsou daleko kompaktnější a solidněji stavěné, což bylo evidentně pobytem na čerstvém vzduchu. Na zimu jsem je pak dal na sucho zimovat do skleníku u domu. Ten byl ale provětráván i v zimě a teploty v něm klesaly na teplotu okolí a za těch patnáct let i kruté zimy, kdy teplota, třebas týden, padala na mínus dvacet i méně, se k mému překvapení nestalo, že by byly kytky poškozené. Zmrzlé na kost, jsem je někdy v obavách odnesl rozmrznout do místnosti vedle a ejhle, za pár hodin byly zase normální a připravené k vegetaci. S tou si ovšem musely počkat až na jaro, kdy jsem je zalil, tak v březnu, a ony postupně nastartovaly k růstu, drženy zatím ve skleníku. Někdy v půlce dubna jsem je vynesl na zahradu, kde jim pak nevadilo ani občasné zapadnutí sněhem, pokud ovšem záhy roztál. A na podzim přišla odměna v podobě kvetení. To nebudu popisovat, ale pošlu pár fotek, které budou úspěšně mluvit za všechno.No a to je v podstatě vše, co jsem chtěl článkem říct. Od té doby patří zástupci čeledi Aizoaceae k trvalému sortimentu skalniček v nádobách v mé zahradě a poutají pozornost všech návštěvníků, kteří je vidí a to zvláště na podzim, když otevřou slunci vstříc své květy. Tak. Zatím se loučím a u dalších článků zase někdy nashledanou.
Váš Zahradník.
Fotografie 2:
Rabiea albipuncta
Summary:
Story about winter- hardy succulent plants in rocky garden.
Fotografie 3:
1. Titanopsis calcarea
2. Detail of flowers
